Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Vodárna (Cihelny)

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

Vodárna (Cihelny)
Smyšlený příběh

Příběh: Vodárna (Cihelny)

Příběh: Vodárna (Cihelny)
❧

„Ustup od toho okna, ty blázne, nebo tě odtud sfoukne vítr!“

Karel utáhl pěst v květenovém vzduchu, zatímco se rudařské boty mu zklouzly na hladké betonové podlaze. Stál v jedné z úzkých komor v tělu věže, kde se ozývalo jen monotónní, hluboké hučení vody stoupající do nádrže. Před ním stál Antonín, muž s tváří vytesanou z žuly a pohledem, který nesnášel žádné hádky. V rukou svíral těžký klíč od horních vrat, který v rytmu jeho nervozity tloukl o kovové poutí.

„Podívej se dolů, Antoníne! Vidíš ty střechy? Celý Jaroměř je teď v našich rukou,“ vyhrkl Karel a přitiskl čelo k chladnému sklečské ploše.

Byl rok tisíc devět set dvacet osm a tato stavba byla hrdostí nového světa. Všechno kolem nich bylo čisté, přímé a funkční. Žádné zbytečné zdobení, jen síla betonu a logika vody. Karel však nehleděl na architekturu. Hleděl na cestu, která vedla z města k cihelnám, kde v hustém prachu čekala žena, která mu zakázala odejít.

„Tvoje práce je hlídat tlak, ne snít o útěku,“ zavrčel Antonín a přistoupil blíž. Vzduch v prostoru mezi nimi zapáchal vlhkostí a čerstvým vápnem. „Pokud tě tady najde tvůj otec, nebudou tě šlehat jen s pásy. Tahle věž je symbol řádu, ne hřiště pro romantiky.“

Karel se prudce otočil. V očích měl ten druh horečky, který přináší jen mládí a pocit absolutní nouze. Bez slova vyrazil k žebříkům. Antonín zakřičel, ale Karel byl rychlejší. Šplhal vzhoru, kde se prostor rozšiřoval do obrovského kalichu nádrže. Každý jeho pohyb doprovázal kovový zvuk dopadů bot o železo, zvuk, který se v tichém válci nesl jako varovný zvon.

Když dorazil k vrcholu, do obličeje ho udeřil prudký vítr. Stál pod měděnou střechou, obklopen kruhovými vikýři, skrze které pronikalo ostré, bílé světlo. Zde nahoře, v nádrži o objemu čtyř sta metrů krychlových, se svět zdál být jen malou maketou. Voda pod ním tichým, hrozivým horem tlačila do stěn, připravena svalovou silou samospádu zaplavit každou ulici v dolní části města.

Antonín ho dostihl až u samotného okna v kuželové střeše. Dýchal těžce, tvář měl rudou od námahy.

„Slez dolů. Hned,“ rozkázal starší muž, ale v jeho hlase už nebyla ta dřívější tvrdost. Byla v něm zvláštní úzkost.

Karel se na něj podíval a poprvé si všiml, že Antonín v levé dlani svírá zmačkaný dopis. Byl to dopis s razítkem z ciziny, psaný rukou, kterou Karel znal až příliš dobře. Byl to dopis od jeho sestry, která zmizela před lety a o které všichni tvrdili, že už není mezi živými.

„Kde jsi to našel?“ vydechl Karel a svět kolem něj se náhle zastavil.

„Přišlo to do správy budovy. Nechtěl jsem ti to říct, dokud neuvidím, jestli jsi dostatečně silný, abys to unesl,“ odpověděl Antonín a podal mu papír. „Tvůj otec to chtěl spálit. Řekl, že minulost nemá v nové době místo. Ale tahle věž... ona je postavena tak, aby všechno držela v rovnováze. I pravdu.“

Karel rozložil list. Slova byla krátká, ale jasná. Sestra žila, byla v Praze a volala ho k sobě. V tu chvíli se Karel podíval z vikýře dolů na Jaroměř. Město vypadalo jako labyrint, ze kterého se doposud nedalo uniknout. Ale z této výšky, z vrcholu této betonové bestie, už neviděl zdi, nýbrž jen nekonečné cesty vedoucí pryč.

„Půjdeme společně,“ řekl Karel tiše.

Antonín se podíval na své ruce, na mozoly z desetiletí práce v prachu a betonu, a pak na obzor.

„Já už nikam nejdu, chlapče. Já jsem kotva. Ale ty... ty jsi voda. Musíš proudit.“

Antonín mu podal klíče od zadního vchodu, kterým se šlo vyhnout hlavní stráži u bran. Karel cítil, jak se mu v hrudníku rozpíná prostor, podobně jako se rozšiřovala stěna věže v její horní části. Slezl dolů s pocitem, že už není tím stejným člověkem, který před hodinou jen zmateně hleděl z okna.

Kdo jednou vystoupí na vrchol této betonové stráže, už nikdy nedokáže žít v úzkých uličkách s hlavou skloněnou k zemi.

✦
Příběh se váže k památce Vodárna (Cihelny) Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)