Příběh: Vila Gočárova pro rodinu Sochorových
„Tady to není, Zdeňku, ty stíny lžou!“ vykřikl Viktor a prudce rozrazil dlaní o bílou stěnu chodby. Zvuk rázu se rozlehlo po prázdném domě jako výstřel, odrazujíc se od hladkých ploch a ostrých rohů nové stavby.
Zdeněk Sochor neodpověděl. Stál nehybně u svislého okna schodiště, kde dopadající světlo řezalo prostor na ostré bílé a černé pruhy. V ruka svíral starý mosazný klíč, který mu předtím podal muž v šedém plášti, kterého nikdo z rodiny neznal, ale který tvrdil, že zná každou škvíru Gočárova plánu. Vzduch v domě voněl čerstvou vápennou omítkou a novým lakem, ale pod tímto moderním pachem se vznášelo něco jiného – těžký, sladký pach starého papíru a vlhkého suterénu, i když byli v patře.
Viktor, rodinný účetní s tváří jako z vyžehleného plátna, přistoupil blíž. Jeho boty rytmicky klapaly o podlahu. „Je to nesmysl. Gočár postavil stroj na bydlení, ne hádanku. Kde je ten pokoj, o kterém mluvil? V plánech není žádná skrytá komora, jen fotografická pracovna a ložnice.“
Zdeněk pomalu otočil hlavou. Jeho oči byly rozšířené. „Podívej se na ty stíny, Viktore. Neodpovídají tomu, jak dopadá slunce. Tamle, u terasy, je stín věže, která tu nestojí.“
Oba muži ztuhli. Slunce roku 1930 pálilo do skleněných ploch vily, ale v jednom konkrétním úhlu chodby, přesně tam, kde se domy propojovaly schodištěm, se vznášel temný obal. Nebyl to stín předmětu, ale spíše trhlina v prostoru. Zdeněk k ní přistoupil a ruka se mu třesla. Když se dotkl stěny, neucítil chladného betonu, ale jemné teplo, jako by za zdí hořela neviditelná pec.
„Zkus ten klíč,“ zašeptal Viktor, jehož hlas ztratil veškerou předchozí jistotu.
Zdeněk hledal zámek. Nebyl tam žádný. Jen hladká, bílá plocha funkcionalistického minimalismu. Přesto však v momentě, kdy přiložil klíč k povrchu zdi, kov začal vibrovat. Ozvalo se tiché, kovové cvaknutí, které neznělo jako pohyb mechanismu v zámku, ale jako praskání ledu na řece. Část zdi se neotevřela, ale stala se průhlednou jako sklo.
Za ní neviděli další místnost, ale krajinu, která nedávala smysl. Viděli Dvůr Králové, ale ne ten jejich. Viděli město v jakési podivné mlze, kde domy měly jiné tvary a lidi chodili v oděvech, které vypadaly jako z budoucna, nebo z horečkového snu. V centru tohoto obrazu stála jejich vila, ale byla jiná – špinavá, s přibývaním, která do ní nepatřily, a v oknech svítily žárovky, které neznály jejich barvu.
„To je nemožné,“ vydechl Viktor a instinktivně couvl. „To je zrcadlo. Musí to být nějaký optický klam, který Gočár zabudoval do architektury.“
Zdeňka však zaujala postava, která stála v té druhé vile, přesně na stejném místě, kde stál on sám. Byl to muž s tváří zčernalou od kouře, který se na něj díval s hlubokým smutkem. Cizinec v onom obrazu zvedl ruku a na sklo, nebo zeď, nebo co to bylo, napsal jediné slovo: „Uchyťte se.“
V tu chvíli se ozval prudký zvuk, jako by někdo zavřel masivní kovová vrata. Průhled zmizel. Zeď byla znovu hladká, bílá a neprůniknutelná. V domě zavládlo ticho, které přerušovalo jen vzdálené tikání hodin v jídelně.
Zdeněk zůstal stát u zdi a přiložil k ní ucho. Slyšel tam šum, který připomínal tisíce tkacícych strojů z otcovy továrny, ale zároveň i dětský smích a zvuk dopravy, která byla mnohem hlučnější než cokoli, co kdy slyšeli.
Nikdy už se jim nepodařilo najít způsob, jak ten průhled znovu vyvolat. Viktor se o tom mlčel až do konce svých dnů, ale Zdeněk každé ráno před odchodem do práce přejížděl prsty po té konkrétní bílé stěně. Hledal místo, kde by se beton znovu změnil v okno do jiného času.
Kdo dnes prochází chodbami vily, možná pocítí náhlý pokles teploty nebo uvidí stín, který do prostoru nepatří, a uvědomí si, že některé zdi nechrání pouze prostor, ale tají v sobě dveře, které se otevřou jen jednou.