Příběh: fara (Žebnice)
„Takhle to být nemůže, ty lhaná licho! Moje krávy nebudou pást na zemi, kde stál tvůj hnijící plot!“ Matěj řval tak hlasitě, až se mu z tváře vyvalily žíly a v plicích zapraskalo. Stál v blátě, v rukou svíral starý dřevěný hřeben na sýr a ukazoval jím na souseda, který jen tichým, sardonickým úsměvem žvýkal stéblo trávy.
Kolem nich se rozprostírally Žebnice roku Páně 1741. Vzduch voněl mokrou hlínou, hnijícím listím a dálkem, ze kterého táhl kouř z plaského kláštera. Matěj byl muž z tvrdého dřeva, s dlaněmi jako kůra starého dubu, který věřil, že svět se točí kolem jeho pole a jeho hněvu. Spor o hranici mezi statky trval už tři generace a každý kámen v zdi byl pro něj posvátný bojovník.
Zatímco se oba muži přetahovali o pár pídí země, v centru obce se zdvíhaly nové zdi. Fara, kterou s pečlivostí dohlížel opat Celestin, začínala svou novou podobu. Byla to stavba, která měla vnášet řád do chaosu selských hádek. Matěj se na ni občas podíval s nedůvěrou; pro něj byla ta nová budova s jejími římsami a vznešeným vzhledem příliš křehká na tak drsný kraj.
Když přišel listopad, přišel s ním mráz, který v noci roztrhal koryta a zmrazil vodu v korytech. Matějův syn, mladý Jakub, byl v té době nemocný. Ležel v selském lůžku, zakrytý vrstvami špinavé vlněná, a jeho dech byl jen slabý pískot. Matěj, který celý život mluvil jen řevy a hněvem, najednou zmlkl. Stál u lůžka a poprvé v životě nevěděl, kam položit ruce.
V noci, kdy horečka vyvršila, Matěj vyběhl z domu. Nebyla to cesta za sousedem, aby mu vyvítil plot, ale cesta k nově vybudované faře. V tichu noci slyšel jen rytmické klapání svých těžkých bot o zmrzlou zem. Když dorazil k budově, zastavil se. V klenáku okna v prvním patře se zaleskl znak opata, jako by na něj někdo z výšky shlížel. Matěj se nezatvářil jako hrozivý sedlák, ale jako zlomený muž.
Dveře fary se otevřely a vyteklo z nich teplé, zlatavé světlo, které v mrazivém vzduchu vytvářelo mlhavý proud. Vůně voskových svic a starého papíru ho obklopila, jakmile vstoupil dovnitř. V patře, v pokoji s dlaždicovou podlahou a štukovými zrcadly na stropě, kde se odrážel plamen svíček, ležel klid. Kaplan, který ho přijal, neptal se na hranice polí ani na staré spory. Jen položil ruku na Matějovo rameno a začal připravovat bylinky a modlitby.
Matěj trávil několik nocí v chodbách fary, seděl na tvrdých lavicích a sledoval, jak se světlo lunečku přelévá přes profilované římsy fasády. V tom tichu, v blízkosti vznešeného barokního řádu, mu přišel jeho hněv na souseda malý a směšný. Uvědomil si, že zatímco on bojuje o pár pídí bláta, zdi fary jsou stavěny tak, aby v nich našli útočiště i ti, kteří nemají kam jít.
Když se Jakub nakonec zdvihl z lůžka a jeho tváře se vrátil zdravý rudoš, Matěj nešel k sousedovi s hřebenem v ruce. Šel k němu s kusem domácího chleba a lahví tichého vína.
„Ten plot si nech,“ řekl Matěj tichým hlasem, který zněl cize v jeho vlastním hrdle. „Země je stejně malá, když se na ni podíváš z okna fary.“
Soused jen zamrkal, vzal chleba a oba se společně podívali směrem k budově s mansardovou střechou. Matěj věděl, že v klenáku toho okna zůstane znak opata jako připomínka toho, že existují věci vyšší než selský spor.
Dnes už v budově neznějí řevy ani šepoty starých léků, ale kdo se zastaví u těch mříží v přízemí, možná ještě ucítí chladný průvan z doby, kdy se v těchto zdech lidi učili odpouštět.