Příběh: Olivův dům čp. 1032/14 v Divadelní ulici
„Tady to končí, pane Wiehle, dál už vám nepomohu!“ vykřikl mladý pomocník a s rozvahou, která hraničila s panikou, pustil z rukou těžký svitek plánů. Papír s praskotem dopadl na dlažbu v průjezdu domu v Divadelní ulici, právě tam, kde se nad hlavami rozprostíral reliéf s tančícími postavami.
Antonín Wiehl se ani nepohlédl na roztrhaný plán. Stál nehybně a hleděl na stěnu, kde se právě dokončovaly sgrafitové zdobení. Vzduchemou se vznášel pronikavý pach vlhkého vápna a čerstvého pigmentu, který mu lepil špičky prstů. V tom momentě se stalo něco, co v žádné učebnici stavitelství není popsáno. Z hluboké vrstvy omítky, tam, kde Josef Tulka právě vykresloval jemné linie italských motivek, se začal ozývat zvuk. Nebyl to hluk stavby ani doprava z okolních ulic. Byl to rytmický, tichý šepot, jako když tisíce lidí mluví najednou, ale tak tiše, že je slyšet jen v kostech.
Wiehl přistoupil blíž. Přiložil ucho k chladnému povrchu zdi. Šepot ztichl a nahradil jej jasný, kovový zvuk, připomínající zvonění malých zvonečků. V tu chvíli do průjezdu vstoupil Alois Oliva. Vlastník domu s tváří ztuhlou v úžasu sledoval, jak se architekt opírá o fasádu, jako by z ní chtěl vysát nějaké tajemství.
„Co to děláte, Antoníne? Ničíte mi novou zeď?“ vyjekl Oliva a přistoupil k němu s rychlými, nervózními kroky.
Wiehl se pomalu otočil. V očích měl zvláštní lesk a rty se mu chvěly. „Slyšíte to, Aloisi? Oni jsou uvnitř. Ne v domě, ale v samotném kameni. Mluví o vítězném průvodu, o Záboji a Slavoji, jako by se to dělo právě teď, za touto vrstvou vápku.“
Oliva se zasmál, ale byl to suchý, nejistý smích. „Prach a vápno vám pomýšlejí, příteli. Jste vyčerpaný z práce.“
Jenže v ten okamžik se z hloubky sgrafit vyhlásil zvuk, který už nešlo připsět únavě. Z fasády se ozvalo hluboké, dunivé zaklepání. Tři krátké rázy, přesně v rytmu srdce. Všichni tři muži v průjezdu ztuhli. Kdo mohl klepat zevnitř zdi, která měla jen pár centimetrů tloušťky a za ní byla jen čistá vzdušnost vnějšího prostoru?
Wiehl natáhl ruku a dotkl se místa, kde se nacházely postavy z vítězného průvodu. V okamžiku doteku se zdi začala šířit jemná, zlatavá záře, která na vteřinu osvítila celý temný průjezd. Byla to záře tak intenzivní, že na okamžik zmizely stíny a dům vypadal, jako by byl vyřezán z jednoho kusu světla. A pak, s jedním prudkým nádechem, vše zmizelo. Zůstal jen chladný stín, vůně vápna a ticho, které bylo těžší než samotné zdi domu.
Wiehl v té chvíli přestal mluvit. Celý zbytek doby, kterou v tomto domě svou kancelář provozoval, už nikdy nezmínil to, co slyšel. Jen se říká, že v noci, když v Divadelní ulici utichly kočáry, zůstával v okně své kanceláře stát a hleděl dolů na sgrafitové postavy s výrazem člověka, který zná cestu do místa, kam nikdo jiný nemůže vstoupit.
Když se o deset let později stěhoval do Jízdecké ulice, nechal v domě svou nejdražší knihovnu a několik obrazů. Odcházel v ranní mlze, bez rozloučení s ostatními nájemníky, jen jednou krátce přitiskl dlaň k vápenné zdi v průjezdu.
Kdo dnes projde pod ty tančící postavy a přiloží ucho k novorenesanční fasádě, možná uslyší jen hluk moderního města. Ale někteří tvrdí, že v tichých hodinách, kdy se město zastaví, v hloubce sgrafit stále zvoní malé zvonečky a někdo z druhé strany zdi trpělivě čeká na dotek ruky, která by ho konečně doprovodila ven.