Pamatky.cz — ilustrované panorama českých památek

Drobečková navigace

Drobečková navigace

  • Domů
  • Příběh: Budova Českého Rozhlasu Brno
  • Příběh: budova Českého rozhlasu Brno

Site branding

Domů
pamatky.cz

Hlavní navigace

  • Domů
  • Seznam památek
  • Encyklopedie
  • Architekti
  • Náhodná památka
  • Magazín
  • 🏆 Památka roku
  • Hry & kvízy
  • 🤝 Spolupráce
    • Pro obce
    • Mapa na web
    • Odkazujte na nás
    • Registrace firmy
  • Fórum
  • Památky v kapse
  • Zaregistrovat firmu
  • O projektu
CS
  • English EN
  • Deutsch DE
  • Polski PL
  • Slovenčina SK
  • Čeština CS
Sbírejte body za každou návštěvu! Přihlásit se Registrovat zdarma

Obsah hlavní stránky

budova Českého rozhlasu Brno
Smyšlený příběh

Příběh: budova Českého rozhlasu Brno

Příběh: budova Českého rozhlasu Brno
❧

„Tady to není, pane Münze, přísahám vám, že jsem to slyšel právě z tohoto místa!“

Eduard Münze přimhouřil oči a pohlédl na svého úředníka, který stál v mramorovém předsinkru s tváří bílou jako vápno. Vzduch v budově nové banky byl stále cítit čerstvým betonem, vlašským tesařstvím a mrazivým chladem, který v roce 1923 pronikal skrze monumentální stěny. Byla to stavba čistých linií, kde každý roh byl přesně vymezen a kde chaos neměl právo existovat. A přesto právě teď v tomto chrámu řádu a peněz stál muž, který tvrdil, že slyší hlasy z míst, kde žádný člověk být nemůže.

Münze, ředitel banky, si upravil manžety košile a pomalu vykročil k monumentálnímu vchodu. Jeho kroky rytmicky duněly v prázdném prostoru. Zastavil se a nas Listenl. Ticho bylo tak husté, že v něm bylo slyšet jen vzdálené zvonění z kostela Nanebevzetí panny Marie, který sousedila s jejich novou siedzidlem. Pak to přišlo. Nebyl to zvuk, spíše vibrace, která mu zastihla dlaně položené na chladném kameni. Byl to tón, který zněl jako tisíce šeptajících hrdel, která se snažila vyprávět příběh o lidech, kteří tu žili před stoletím, v dobách jezuitské koleje.

„Je to v podzemí,“ zašeptal úředník a odsunul se o krok zpět.

Münze se však neustupoval. Vládl mu zvědavost, která přebila opatrnost bankéře. Vzal klíče a vedl muže vzhůru, pryč od hloubek, až na samotný vrchol budovy. Vyšli na střešní zahradu, což byl tehdy v celém státě unikát. Kolem nich se rozprostíralo Brno, město v pohybu, ale tady nahoře, mezi vzácnými rostlinami a geometrickými tvary terasy, vládala zvláštní rovnováza. Vzduch voněl vlhkou zemí a liliemi, přestože byli vysoko nad ulicí.

Právě zde, v centru této zelené oázy, se udála věc, kterou Münze nedokázal vysvětlit žádným z řádů své účetní knihy. Uprostřed terasy stál muž. Neměl na sobě oblečení z jejich doby. Jeho plášť byl těžký, tmavý a připomínal oděvy kněží z minulého století. Stál naprosto nehybně a díval se směrem k Mozartově ulici. Když si ho Münze všiml, muž se pomalu otočil. Neměl v obličeji žádný výraz, jen hluboký, nekonečný smutek v očích, který připomínal prázdnotu vybouraných zdí staré koleje.

„Hledám svůj pokoj,“ řekl cizinec hlasem, který zněl jako šum starého pergamenu. „Vždyť byl přesně tady.“

Münze chtěl vykřiknout, že tady není žádný pokoj, jen moderní beton a střešní zahrady, které obdivují i slavní architekti z Francie. Ale slova mu zamrzla v hrdle. Muž s nimi totiž nepromluvil ústy, ale přímo do jejich myslí. Vteřinu poté, kdy zavjal vítr a přehnal přes terasu mrak hustého prachu, byl cizinec pryč. Zůstala po něm jen jedna věc: malý, železný klíč s rzi, která vypadala, že je stará stovky let, položený přesně na místě, kde dnes stojí jedna z betonových říms.

Münze klíč zvedl. Kov byl ledově studený, přestože slunce pálilo do střešní plochy. Zkusil klíč v každém zámku v budově, od trezorů s penězi rodin Stiassniů až po dveře svého vlastního bytu v horním patře. Nikam nepasoval. Nicméně pokaždé, když se klíč dotkl kovu, začal z prostor budovy znovu stoupat onen šepot.

Netrvajíce dlouho se o tomto incidentu v úzkém kruhu mluvilo jako o pomýšlení z vyčerpání. Ale Münze věděl své. Do konce svých dnů každou noc před spaním vycházel na střešní zahradu a díval se do prázdna, kde kdysi stály zdi jezuitské školy. Věřil, že budova není jen souborem betonových jednotek, ale vrstvou nad něčím, co nikdy úplně nezmizelo.

Klíč zmizel spolu s ním, ale šepot v mramorových chodbách zůstal. Kdo dnes prochází těmito prostorami, může někdy pocítit náhlý chlad, i když je léto, a mít pocit, že někdo z neviditelné knihovny minulosti právě teď přivřel dveře za jeho zády.

✦
Příběh se váže k památce budova Českého rozhlasu Brno Zobrazit památku
🏘️ Pro obce a infocentra 🔗 Odkazujte na nás 🗺️ Mapa na web 🔒 Ochrana soukromí 🍪 Nastavení cookies ⚑ Oznámit nezákonný obsah 🇸🇰 Slovenské pamiatky 📡 RSS 🔎 Co lidé hledají

© 2026 pamatky.cz — provozovatel SAIT CZ spol. s r.o., IČO 43962271, DIČ CZ43962271, se sídlem Těšínská 365, 735 14 Orlová-Poruba, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem v Ostravě, oddíl C, vložka 2359. Kontakt: +420 773 788 755, info@pamatky.cz.

Obchodní podmínky · Podmínky firemní prezentace · Ochrana osobních údajů · Cookies · Provozovatel · Řešení sporů (ČOI)