Příběh: Dům U Zlaté hvězdy (Radnické schody)

„Vypusťte ty klíče na stůl a okamžitě odejděte!“

Matěj Knap vrazil pěstí do těžkého dubového stolu, až se v křišťálové poháru s vínem zachvévala rudá hladina. Naproti němu stál muž, který do místnosti vstoupil bez jediného zaklepání a bez jediného slova. Měl na sobě černý plášť z těžkého sukna, který voněl po starém prachu a vlhkosti, jako by právě vylezl z hlubokého sklepa, kdetysy let nikdo neotevíral.

Neznámý se ani nepohnul. Jen pomalu zvedl ruku a položil na stůl svazek starých, zrezivělých klíčů, které s kovovým cinknutím vybudily ticho místnosti. Matějovy prsty se sevřely v pěst. Vzduch v pokoji náhle ztěžkl a ochladil se, až se z úst začaly šířit jemné obláčky páry, ačkoliv za okny v Nerudově ulici zuřilo letní horko.

„Kdo jste a jak jste se sem dostal?“ vyštěkl Matěj a udělal krok vpřed.

Muž neodpověděl. Místo toho pohlédl vzhůru k vysokému stropu, kde se v odlescích svíčků míhaly štukové květy a vinné hrozny. Pak pomalu otočil hlavu k oknu, skrze které byl vidět strmý sklon ulicí směřující k hradu. V jeho očích nebyl strach ani hněv, jen prázdnota, která Matěje zmrazila v botách.

Matěj se pokusil ruku natáhnout pro klíče, ale v tu chvíli se z chodby ozval zvuk, který v domě U Zlaté hvězdy neměl žádné vysvětlení. Bylo to rytmické, těžké bouchání, jako by někdo v patře nad nimi táhl po podlaze masivní truhlu plnou kamení. Zvuk se přibližoval, zněl až hrozivě blízko, a přesto v patře nahoře nebyl v tu chvíli nikdo.

„Tady to končí,“ zašeptal neznámý. Byl to první zvuk, který z jeho úst vyšel. Hlas zněl jako tření suchých listů o hrobový kámen.

Matěj ucoukl. Cítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Podíval se k oknu a v odrazu skla zahlédl něco, co ho přimělo zastavit dýchání. Nad nimi, v nejvyšším bodě domu, v trojúhelníkovém štítu mansardové střechy, se na ně z výšky dívalo Boží oko. V tu chvíli měl Matěj pocit, že reliéf z kamene skutečně mrkl.

Vteřinu nato v místnosti zhasly všechny svíce. Temnota byla absolutní, hustá a dusivá. Matěj slyšel jen své vlastní zrychlené srdce a ten podivný, těžký zvuk z patra, který teď zněl, jako by byl přímo za jeho zády. Když se po nekonečných sekundách znovu rozsvítily plameny, muž v černém plášti byl pryč.

Na stole však klíče zůstaly.

Matěj se třesoucí rukou dotkl kovu. Byl ledový. Když klíče zvedl, v koutku stolu našel malý lístek z pergaminu, na kterém byla pouze jedna věta napsaná inkoustem, který stále voněl po čerstvých liliích. Text hlásil, že dluh byl splacen, ale brána zůstává otevřená.

Matěj Knap strávil zbytek života hledáním dveří, které by tyto klíče odemkly. Prohledal každou komoru, každý tajný prostor pod podlahami i v nejtemnějších koutech sklepení, kde se vlhkost srájela na stěnách jako slzy. Nikdy nenašel žádný zámek, který by pasoval. Ale každých deset let, přesně v den, kdy se zrodil, v domě U Zlaté hvězdy znovu zazní to těžké, rytmické bouchání v patře, a vzduch v pokojích náhle zaplní vůně lilií.

Kdo byl ten muž a co vlastně odemknul svým příchodem, zůstalo tajemstvím, které si dům uchovává v hloubi svých zdí. Kamenné oko v římsě stále bdí nad každým, kdo vstoupí do stínu tohoto domu, a připomíná, že některé dveře jsou lepší neotevírat.