Příběh: Loretánská kaple u Pyšel
Mikulášovi prsty zběsile škrábaly o hrubou texturu ukradeného stříbra, zatímco se snažil udržet tichý dech v temnotě. Každý krok po strmém návrží u Pyšel mu připadal jako údery kladiva do jeho vlastní hrudi. Vzduch byl těžký, nasycený štiplavou vůní čerstvého vápna a vlhké země, která se v roce 1699 pod nohama tloukla do nových základů. V kapse mu těžké předmět drásal stehno, připomínal mu každý okamžik jeho zrady.
Stoupal vzhůru k budoucí loretánské kapli, jejíž stěny se v měsíčním světle zdály jako lůžko z bílého prachu. Hrabě František Antonín z Halleweilu chtěl, aby toto místo bylo dokonalé, aby jeho bohatá darovina vyvolávala u poutníků roušení i naději. Mikuláš však cítil jen chlad. Nebyl to chlad noci, ale ledový hřeb v duši, který mu neustále připomínal, že věc, kterou si vzal z hrabětského pokladu, nepatří jemu, ale Bohu a této stavbě.
Vstoupil dovnitř přes jeden z čtyř vchodů, které obepínaly tělo kaple. Prostor byl ještě neúplný, nedokončený, ale jeho křivky už nyní diktovaly zvláštní pravidla. Stěny se k němu s nečekanou blízkostí ohýbaly, jako by ho chtěly pohltit. Mikuláš se zastavil uprostřed. Ticho v kapli nebylo prázdné; bylo husté, plné ozvěn jeho vlastního bušení srdce. Cítil, jak mu z dlaní stéká pot, který v chladu noci na kameni okamžitě ztuhl.
Přistoupil k oltáři. V měsíčním světle, které proniklo skrze malé okno, se v zákoutí za pažením zalesklo místo, kde měla brzy stát socha Loretánské Madony. Mikuláš se pokusil vykročit směrem k východu, chtěl utéct do temnoty lesa, ale jeho nohy se však znenadla zasekly do země.
V tu chvíli se stalo něco, co popíral i jeho nejvroucnější strach.
Nebyl to hlas, který by mohl lidské ucho zachytit, ani světlo, které by rozsvítilo místnost. Bylo to spíše vnitřní pnutí, náhlé a neúprosné teplo, které se rozlilo z místa, kde měla být Madona, přímo do jeho hrudníku. V tu vteřinu se stíny na stěnách přestaly tančit. Přestaly existovat. Celý prostor se zdál být naplněn neviditelnou, ale hmatatelnou přítomností, která nebyla ani dobrá, ani zlá, jen nesmírně těžká a čistá.
Mikuláš se zhroutil na kolena. Stříbrný předmět vypadl z jeho rukou a s kovovým cinknutím dopadl na podlahu. Ten zvuk se v prostor kaple rozléhal nekonečně dlouho, jako by se odrážel od neviditelných stěn nebes. Muž se třásl, oči měl upřené na prázdný výklenek, v němž se zdálo, že se právě zformoval záblesk něčeho, co nebylo ani stínem, ani jasným světlem. Cítil, jak se mu v hrdle zvedá nevolnost, ale zároveň i zvláštní, drtivý klid.
Když se po čase konečně odvážil vzhlédnout, byl v kapli opět jen on a tma. Teplo zmizelo. Zůstalo jen chladné vápno a pach vlhké země. Stříbro leželo na zemi, chladné a mrtvé. Mikuláš se k němu natáhl, ale ruka se mu třásla natolik, že na něj nemohl ani sáhnout. Věděl, že pokud ho zvedne, ztratí všechno, co z něj zbývá.
Vstoupil ven, do noci, bez svého trofeje, ale s pocitem, že už nikdy nebude sám. Když se ohlédl na návrší, kaple se v šeru jevila jako tichý strážce mezi nebem a zemí, nehybná a neprostupná.
Někdy se lidé ptají, zda to byl jen pohyb světla na mokrém omítce, nebo větrný náraz v nedokončených stěnách. Ale ti, kteří tam stojí v tichu u hřbitova, vědí, že některé prostory si svou tajemství uchovávají i přes staletí.