Příběh: Restaurace Nebozízek

Anežka nečekala, až se slunce skloní k obzoru, ale vyběhla z prosluněné zahrady s dechem zadrženým v hrdle. Její modré šaty šustily mezi hustými listy vinice, která obklopovala letohrádek jako zelený, živý závoj. Vzduch byl těžký, nasycený sladkou, mírně štiplavou vůní dozrávajících hroznů a horkem, které se od skalních útesů Petřína vracelo zpět k zemi. Každý její krok na nerovném terénu byl riskem, ale touha byla silnější než strach z odhalení.

Mikuláš stál v koutě za kamenným schodištěm, tam, kde stín budovy byl nejhlubší a nejchladnější. Srdce mu bušilo proti žebrům jako uvězněné ptáče. Když uslyšel její kroky na štěrku, nehybně vyrazil dech. Nebyla to jen schůzka; byl to tanec na hraně propasti. Kdyby se o nich dozvěděl sám Karel Maxmilián Lažanský, jejich osud by byl uzavřen dřív, než by stíny vinice stihly prodloužit své prsty po bílých stěnách letohrádku.

„Přišla jsi,“ zašeptal, když její postava vyvstala z jasného světla do šera pod pergolou.

Anežka se k němu přitáhla, její tvář byla zrudlá námahou i vzrušením. „Nerozhodovala jsem, zda přijdu, ale zda se stihnu vrátit,“ odpověděla a její hlas se chvěl jako lístek na větru.

Vytáhla z náruče malý, vyřezávaný dřevěný květ, který byl v jejích prstech tak jemný, že vypadal téměř jako skutečný. Když se jejich dlaně protnuly, Mikuláš pocítil neuvěřitelný žár, i když se nacházeli ve stínu. Jeho prsty se dotkly její kůže, hladké a teplé, a na okamžik se celý svět kolem nich – barokní římsy, těžké střešní tašky i vzdálené zpěvy ptáků – zastavil. Cítil vůni jejího vlasu, směs levandule a letního prachu, která ho omámila víc než víno z nedalekých vinic.

„Vezmi si to,“ řekla a vt 눌ila mu do ruky ten malý dřevěný dar. „Až bude měsíc nad vinicí, dívej se na ty stíny. Já tam budu, i když mě neuvidíš.“

Náhle se z dálky ozval tlukot koňských kopyt na cestě a zvuk těžké kočárky. Mikuláš ztuhl. Světlo dopadající na stěny budovy se prudce změnilo, jak se mraky přehnaly přes nebe a zastínily letohrádek.

„Musím jít,“ vydechla Anežka. Její pohled se na vteřinu upřel na jeho oči, v nichž se zrcadlilo všechno to, co nemohli říct nahlas. Pak se otočila a její postava se opět rychle ztratila v nekonečném moři zeleně a světla, zanechávajíc po sobě jen šustění látky a nevypočitatelnou neklidnost v jeho hrudi.

Mikuláš zůstal stát sám u nohy schodiště. Stiskl dřevěný květ k hrudi, cítil jeho hrubost i teplo, které v něm zanechala. Cítil každý náraz svého srdce a každé pohlazení teplého větru, který tánul z vinic a přinášel s sebou slib neustálého návratu.

Když dnes stojíš na tom samém místě a díváš se, jak slunce zapadá za hory a barví stěny letohrádku do zlatova, můžeš v tom tichu stále zaslechnout šustění modrého hedvábí mezi hrozny.