Příběh: Obchodní galerie Orlí
„Ustupte, vy slepí psi, nebo vám tyhle klíče v očích zlomím!“ zakřičel Matěj z Petřvaldu a prudce strčil ramenem sluhovy, kteří se snažili zablokovat cestu do suterénu. V rukou svíral těžký svazek železa, jenž s každým jeho krokem dzvonil o kamenné zdi. Vzduch v podzemí byl hustý, chutnal po vlhkém vápenci a starém prachu, který se vznášel v slabém světle jediného tlumiče.
Matěj nehledal zlato ani drahé kameny. Hledal dveře, které v plánech domu nebyly, ale o nichž mluvil jeho děda před smrtí. Tady, v hloubce Petřvaldského domu, kde se klenby kroutily jako zmrzlá vlnění řeky, existovala místnost, která nepatřila nikomu. Matěj se zastavil před masivní stěnou, kde se vápenná malba loupala v dlouhých proužcích. Prsty přejížděl po chladném kameni, až ucítil jemný průvan, který mu mrazil kůži na hřbete.
Zatlačil do spáry. S hlučným skřípáním, které znělo jako křik tisíce ptáků, se část zdi pohnula. Za ní se neroztáhlo žádné sklepení, ale úzký prostor, který voněl po čerstvých liliích a tlejícím pergaminu, přestože nad ním leželo celé město Brno a nikde v okolí nekvětly žádné zahrady.
Uprostřed místnosti stál stůl z tmavého dubu. Na něm ležela otevřená kniha a vedle ní hořela svíce. Plamen byl naprosto nehybný, jako by čas v tomto prostoru ztuhl v krystal. Matěj přistoupil blíž, srdce mu tlouklo až v krku. V knize byla napsána jen jedna věta, zopakovaná tisíckrát od strany do strany: „Kdo vstoupí do stínu, ten už nikdy neuvidí slunce nad Orlími.“
Vtom za ním zabouchly dveře. Matěj se prudce otočil, ale místo sluhovů tam viděl pouze prázdnotu. Když se znovu podíval na stůl, svíce zhasla, přestože v místnosti nebyl jediný závan větru. V absolutní tmě zaslechl šepot, který nezněl jako lidský hlas, ale spíše jako šumění tisíců papírů listovaných neviditelnou rukou.
„Kdo jsi přišel vymazat?“ ozvalo se z kouta, kde se klenba ztrácela v černé hlubině.
Matěj vyrazil vpřed, aby našel zdroj zvuku, ale jeho nohy už netouchaly kamennou dlažbu. Měl pocit, že klesá do hluboké studně, přestože stál na pevném podloží. V panice začal hmatat po stěně, aby našel cestu ven, ale místo chladného kamene cítil pod prsty jemnou látku, jako by stěny domu byly najednou potaženy hedvábím.
Když se mu konečně podařilo vykopnout dveře a vyběhnout zpět do suterénu, sluhovové na něj hleděli s hrůzou v očích. Matěj byl sice v bezpečí, ale něco se změnilo. Všiml si toho v zrcadle v předsíni – jeho oči, dříve modré jako jarní obloha, byly nyní zcela černé, bez jediného odlesku světla. A v kapse měl knihu, kterou v té místnosti nikdy neotevřel, přestože si pamatoval, jak ji viděl otevřenou na stole.
Matěj z Petřvaldu z domu zmizel během několika týdnů. Někteří říkali, že utekl z města, jiní šeptali, že ho pohltily samotné klenby. Jen jedna věc zůstala. Každý, kdo v pozdějších staletích sestupoval do suterénů tohoto domu, tvrdil, že v tichu klenb slyší rytmické přepsávání pera na papír, jako by někdo stále dopisoval seznam těch, kteří do stínu vstoupili.
Kdo dnes prochází moderními chodbami a obchodními prostory, možná nevidí staré zdi, ale pod nohama mu stále tluče srdce domu, který uchovává tajemství v hloubce svých klenb. Tam, kde se čas zastavil, stále čeká neviditelný písař, aby zapsal jméno dalšího zvědavce.