Příběh: Psychiatrická nemocnice Bohnice
„To není možné, ty klíče jsou stále v zámku!“ vykřikl Jan Hraše a prudce přítlačil dveře k zárubni. V chodbě se rozlehlo duté echo jeho hlasu, které se odráželo od čerstvě vymalovaných stěn nového pavilonu. Vzduch voněl vlhkým vápnem a pylem z nedalekých lukhů, které právěteď přejížděli do tohoto obrovského areálu.
Hraše stál v předsíni budovy, která měla být vrcholem moderní péče, ale v tu chvíli se cítil, jako by stál před branami do jiného světa. Vedle něj stál Bohuslav Hellich, který s přísnou tváří sledoval prázdnou místnost. V prostoru nebylo nic než jedna dřevěná židle a otevřené okno, kterým dovnitř proudil chladný vítr z Bohnických polí.
„Kde je ten muž?“ zeptal se Hellich tichým, chladným hlasem.
Před hodinou sem přivezli pacienta, kterého doprovázeli tři silní muži. Jmenoval se Václav Šesták, bývalý hodinář z centra Prahy, který přestal mluvit a začal kreslit do země složité kruhy. Šesták byl zamknut v této místnosti, aby se mohl zklidnit před prvním vyšetřením. Klíče zůstaly v zámku, dveře byly jedinou cestou ven a okno bylo příliš úzké na to, aby jím mohl prolézt dospělý člověk. Přesto byl pokoj prázdný.
Hraše přistoupil k oknu. Na parapetuen ležel malý, kovový součástka z hodin, která jemně vibrovala, přestože k ní nebyl připojen žádný stroj. Když se jí dotkl, ucítil mrazivý chlad, který mu projel až do morku kostí.
„Možná unikl přes sklep,“ navrhl Hellich, ale oba věděli, že podlaha byla z masivního betonu, bez jediné škvíry.
V ten moment se z hloubky sálu ozval zvuk. Nebyl to křik ani pláč, ale rytmické tikání. Tisíce malých, kovových tónů, které se synchronizovaly s tlukotem jejich srdcí. Zvuk nešel ze stěn ani ze stropu, ale zdál se pramenit přímo ze země, z té zelené louky, na které tento celý komplex právě vyrůstal.
Hraše vyběhl ven na rozlehlý dvůr. Slunce pálilo do jeho čela, ale on viděl jen jednu věc. Uprostřed rozestavěného parku, tam, kde měl jednou stát kostel svatého Václava, stál Václav Šesták. Byl oděný v špinavém plátně, ale jeho tvář byla neobyčejně klidná. V rukou držel něco, co vypadalo jako průhledný disk z křišťálu.
„Jak jste se tam dostal tak rychle?“ zařval Hraše a rozběhl se k němu.
Šesták se na něj podíval a poprvé od svého příjezdu promluvil. Jeho hlas zněl jako šumění listů v Čimickém háji. „Tady čas neteče rovně, pane doktore. Tady teče do kruhu. Já jen hledám místo, kde se konečně zastaví.“
Když Hraše dopadl k pacientovi a chtěl ho chytit, prsty se mu sevřely kolem prázdného vzduchu. Šesták nezmizel náhle jako kouř, ale spíše se rozplynul v prostoru, jako by se stal součástí samotného krajiny. Zůstal po něm jen onen křišťálový disk, který dopadl do prachu s tichým cinknutím.
Hraše a Hellich se na sebe pohlédli. V jejich očích nebyl strach, ale hluboký, nepochopitelný zmatek. Zkusili hledat stopu v trávě, zkoumali každou cestičku v areálu, ale Šesták byl pryč. Nikdy už nebyl nalezen, ani v Praze, ani kdekoli jinde.
Jenže od toho dne se v Bohnicích stalo něco zvláštního. Někteří pacienti, kteří byli v nejtěžším stavu, tvrdili, že v noci slyší v chodbách tikot hodin, které tam nikdy nebyly. A občas, když je tichý večer a vítr z polí fouká přes secesní pavilony, lze spatřit postavu s křišťálovým diskem, která stojí v místě, kde se čas zastavil.
Kdo jednou vstoupí do těchto zahrad, pocítí, že pod nohama stále tluče srdce tajemství, které se odmítá nechat najít.