Vodárenská věž Bohnice Budova

Vítejte. Stojíte právě v místě, kde se setkává technická preciznost minulého století s tichou atmosférou historie. Podívejte se nyní před sebe a zkuste svou pozornost zaměřit na tu monumentální zděnou věž, která se tyčí přímo před vašimi očima. Její výška, přes čtyřicet dva metry, je skutečně působivá a pravděpodobně vás právě teď nutí zvednout zrak vysoko k obloze. Tato vodárenská věž není jen obyčejnou stavbou, je to symbol potřeby a péče, která se zde v minulosti odehrávala. Vnímejte tu váhu a stabilitu, kterou tato konstrukce vyzařuje, a představte si, jakým způsobem musela působit na lidi, kteří zde procházeli před více než stovou lety.

Pojďme se nyní společně vrátit do doby, kdy se tento areál začal formovat. Musíte si představit počátek dvacátého století, dobu velkých změn a rozmachu výstavby. Celý tento prostor byl tehdy vytvářen jako komplexní areál určený pro lidi s poruchami mysli. Aby takový velký ústav mohl fungovat, potřeboval něco zásadního, a tím byla právě voda. Voda pro hygienu, pro pití i pro provozní účely byla nezbytná. Právě proto byla tato věž postavena. Celý proces realizace tohoto díla probíhal v letech od roku tisíc devět set sedm až do roku tisíc devět set devět. Věž nebyla stavěna jako samostatný, izolovaný prvek, ale jako součást širšího systému. Pokud se nyní podíváte na její propojení s okolními budovami, uvědomíte si, že je pevně spojena s objektem, kde dříve sídlila strojovna, prádelna a také lázně. Všechno to tvořilo jeden velký, funkční organismus, který musel být neustále zásobován vodou.

Nyní věnujte pozornost tomu, jak byla tato stavba navržena. Pokud se podíváte na její celkový vzhled, uvidíte dílo člověka, který v té době rozuměl nejen technice, ale i estetice staveb. Navrhl ji pan Václav Roštlapil. On byl tím architektem, který musel spojit náročné požadavky na vodní hospodářství s formou, která by zapadla do celkového charakteru areálu. I když se dnes věž jeví jako pevná a neměnná, její existence je výsledkem velmi přesného plánu. Vnímejte tu harmonii mezi jejím praktickým účelem a tím, jak se její zděná hmota vznáší nad zemí. Je to důkaz toho, že i čistě užitné stavby mohou mít svou důstojnost a charakter.

Zkuste si nyní představit, co se všechno odehrává uvnitř té vysoké věže. I když jste nyní venku, vnitřní prostor je fascinující. Věž není prázdná, její srdcem jsou tři velké ocelové nádrže, které jsou umístěny přímo nad sebou. To je technické řešení, které vás musí zaujmout. Každá z těchto nádrží měla svou specifickou roli a teplotu. Představte si tu střední nádrž, která byla určena k ohřevu vody. Pomocí páry se v ní voda zahřívala až na sedmdesát stupňů Celsia. To byla obrovská energie uzavřená uvnitř ocelových stěn. A hned pod ní, v nejnižší části, byla další nádrž. Ta však sloužila k úplně jinému účelu. Obsahovala vodu o mnohem nižší teplotě, přesně třiadvacet pět stupňů Celsia, která byla připravena pro potřeby lázní. Tento rozdíl v teplotách a způsob, jakým byly nádrže uspořádány, ukazuje na neuvěřitelnou ochotu tehdejších inženýrů řešit každou detailní potřebu provozu ústavu.

Čas však plyne a věci se mění. Tato věž prošla mnoha etapami svého života. Po celá desetiletí plnila svou původní funkci, ale v roce tisíc devět set sedmdesát dva došlo k zásadní změně. Ústav se tehdy napojil na veřejný vodovod a věž už nemohla sloužit jako hlavní zdroj vody pro celý areál tak, jak tomu bylo zvykem. Její role se změnila a začala sloužit jako expanzní nádrže, tedy jako prostor pro vyrovnávání tlaku v systému. I přes tyto změny její význam nezmizel. V roce tisíc devět set devadesát šest byla věž podrobena opravě fasády, aby se zachoval její vzhled a aby byla chráněna před vlivem okolního prostředí. Dnes už tato věž není jen technickým zařízením, ale je uznávána a chráněna jako nemovitá kulturní památka České republiky. Je to důkaz toho, že i věci, které byly postaveny pro praktické účely, mohou získat svou historickou hodnotu.

Pokud hledáte v tomto místě něco neobvyklého, zamyslete se nad tím, jak moc je tato věž spojena s lidským životem. I když o samotných lidech, kteří zde žili a pracovali, nemáme konkrétní jména, můžete si je představit. Představte si ty, kteří v prádelně pracovali, ty, kteří v lázních hledali úlevu, a ty, kteří se starali o to, aby voda nikdy nevyschla. Tato věž byla pro ně vším. Byla to jejich záruka čistoty a tepla. Ta tajemná síla, která v sobě nese kontrast mezi horkou parou v jedné části a teplou vodou v druhé, je právě tím, co dělá toto místo tak výjimečným.

Nyní, když už víte o historii, architektovi i technických detailech, doporučuji vám pokračovat v procházce. Vnímejte okolní prostory a snažte se v každém kousku architektury najít stopy té dávné doby. Tato věž je jen jednou částí mnohem širšího příběhu, který zde byl psán po mnoho let. Doufám, že vám tento pohled na vodárenskou věž v Bínhích přinesl nové poznatky a že se vám v tomto historickém areálu bude dobře procházet. Děkujeme vám za vaši pozornost a přečtěte si ještě jednou svou cestu skrze historii. Na shledanou.