Příběh: dvůr Lamberk
Kladivo padlo na ořechové dřevo tak prudce, až se od kování odštěpila jiskra a zanechala na tváři Matouše šmouhu černého sazí. Vzduch v kachlové světnici voněl po zatuchlém obilí, včelím vosku a kyselém potu muže, který nespal od předminulého úterý. Venku za okny s tlustými skly bily kapky studeného deště do kamenných parapetů a zanechávaly na nich šedivé mapy.
„Už potřetí za tuto noc zmizel klíč,“ sykl správce statku Kryštof a jeho prsty křečovitě svíraly cíp kožené zástěry. Hlas se mu chvěl vztekem, ale v rozšířených zornicích se zračilo cosi mnohem hlubšího, co připomínalo strach před vlastní stínem.
Matouš neodpověděl. Zvedl z ponku těžký železný klíč s ozubeným vousatým křížkem na konci, který měl podle všech pozemských zákonů ležet zamčený v dubové skříňce pod pečetí samotného hraběte Karla Benedikta z Lamberka. Skříňka stála neporušená v rohu místnosti, víko bylo pevně přitažené řemínkem, visací zámek visel netknutý. Přesto ležel klíč nyní tady, přímo uprostřed stolu, studený na dotek a pokrytý jemnou vrstvou bílého prachu, jaký se tvoří hluboko pod zemí, kam sluneční paprsek nikdy nepronikne.
„Nikdo tudy neprošel,“ šeptem pronesl Kryštof a rozhlédl se po místnosti s valenou klenbou, jejíž oblouky polykaly světlo jediné lojové svíce. „Brána od západu je zatarasena dvěma povozy plnými řepy a pes na dvoře ani neštěkal. David Černohaus, když tu kdysi dávno zakládal hospodářství, prý na tyhle zdi uvrhl kletbu, aby nikdo cizí nenašel to, co je ukryto pod podlahou.“
Matouš vstal od stolu. Podlahová prkna pod jeho těžkými botami zaskřípala. Vzal svíci do levé ruky a vydal se dlouhou chodbou směrem k severnímu křídlu, kde se budovy stáčely do dokonalého šestiúhelníku. Každý krok se odrážel od kamenných zdí jako úder bubnu. Všude kolem panovalo ticho, jen občas někde v trámoví zakřupalo staré dřevo, jako by se celá stavba hluboce nadechovala.
Když dorazili k poslední místnosti, kde se stropy klenuly v podivných geometrických obrazcích připomínajících hvězdu, zastavili se. Vrata do stájí byla natehdy zavřená, ale zápach, který se šířil zevnitř, nepatřil živým zvířatům. Vonělo to po vlhké hlíně a spáleném peří.
Matouš zvedl svíci výše. V kuželu žlutého světla se objevila postava. Stála zády k nim, nehybná, zahalená do temného pláště, který připomínal starou, rozpraskanou střešní krytinu. Kolem nohou cizince ležely desítky drobných keramických střepů, pečlivě poskládaných do řad.
„Kdo jsi?“ vykřikl Kryštof a jeho hlas se odrazil od klenutých stropů s takovou silou, až plamínek svíce málem zhasl.
Postava pomalu otočila hlavu přes rameno. Její tvář nebyla vidět, skrýval ji hluboký stín kapuce, ale zpod látky vytékal tenký pramínek černé vody, která kapala na kamennou dlažbu a syčela tam jako žhavé železo ve vodě. Cizinec rozevřel dlaň. V ní ležel další klíč. Úplně stejný, jaký před chvílí našel Matouš na stole.
„Tohle místo nepatří živým,“ ozvalo se odjinud, než stála postava, hlasem, který zněl, jako by mluvilo samo staré zdivo.
Než mohl Kryštof vytasit dýku, cizinec udělal krok vpřed a rozpustil se v šeru mezi stájovými sloupy, jako když ranní mlha narazí na slunce. Na zemi po něm nezbyla ani stopa, jen ty podivně srovnané střepy a ticho, které bylo rázem tisíckrát těžší než předtím.
Ráno našli správce Kryštofa ležet na prahu hlavní budovy s očima dokořán a klíčem pevně sevřeným v ztuhlých prstech, přestože skříňka ve světnici byla stále zamčená a pečeť zůstala celá. Dveře šestiúhelníkového dvora od té doby nikdy nešly úplně zavřít, bez ohledu na to, kolik hřebů do nich tesaři zatloukli, a pod starými cihlami se v noci ozývá škrábání, jako by někdo zevnitř neustále hledal cestu ven.