Příběh: Dům čp. 38
„Tady to je, v tomto kameni je to vkováno!“ zakřičel Jakub lodeník a prudce udeřil pěstí do šrubaného povrchu lomeného portálu. Prach z prachatického dioritu mu zaprášil do očí a zanechal mu na kůži šedivý povlak, ale on ani nemrkl. Stál v úzké uličce u východní strany náměstí a zíral na vstup do domu, který v té době, v polovině pátého století, voněl čerstvě opracovaným kamenem a vlhkým vápnem.
Vedle něj stál mistr Jan, muž s tváří vrytou jako kůra starého dubu, který dohlížel na stavbu celého bloku domů. Jan se nepohnul. Jen tiše sledoval, jak Jakubovy prsty přejíždějí po chladných hranách portálu. Vzduch byl cítitžárem z nedalekých pecí a těžkým pachem zvířat z blížícího se trhu.
„Říká se, že jsi do základů síně vložil něco, co tam nepatří,“ zašeptal Jakub a jeho hlas se třásl. „Něco, co mění chod času v tomto domě. Viděl jsem, jak jsi v noci přicházel s tímto kusem kamene z hlubokého údolí, kde nikdo netěží.“
Mistr Jan se pomalu otočil. Jeho pohled byl prázdný, jako by hleděl skrz Jakuba na něco, co vidí jen on. „Dům musí mít srdce, Jakube. Bez srdce jsou to jen zdi a stropy. Ale srdce, které jsem sem dal, nehledá klid. Hledá odpovědi.“
Jakub nečekal. V noci, když město utichlo a jen občas zazněl vzdálený zvuk hlídkujícího stráže u Horní brány, se znovu vrátil. Proplul podloubím, kde se lomené oblouky v měsíčním světle zdály být jako žebra obřího zvířete. Vstoupil do síně. V prostoru panovalo mrazivé ticho, které prořezával jen rytmický kap z klenby, která se teprve budovala.
Vteřinu poté se stalo něco, co Jakub nedokázal vysvětlit. Jakmile zakročil doprostřed síně, zvuk města za okny zmizel. Naprosto. Slyšel jen svůj vlastní dech, který se v mrazivém vzduchu měnil v bílé obláčky. Pak se z hloubky domu ozval zvuk. Nebyl to krok, nebyl to hlas. Byl to zvuk tisíce drobných kovových předmětů, které o sebe narážejí, jako by někdo vysypal na podlahu celý pytel mincí z krajů, které ještě ani neexistovaly.
Jakub rozběhl lampu. Světlo dopadlo na kamenný portál v síni, a v ten moment uviděl postavu. Stála tam, v hloubce domu, u vchodu do vnitřního dvora. Byla to žena v šatech, které nebyly ušity z lnu ani z hedvábí, ale z něčeho, co připomínalo tekuté stříbro. Její tvář byla zakrytá jemným závojlím, ale její oči svítily chladným modrým světlem.
„Přišel jsi pro klíč?“ zeptala se, a její hlas zněl jako praskání ledu na řece.
Jakub chtěl vykřiknout, ale hrdlo měl stažené. Chtěl se otáčet a utéct pryč z tohoto úzkého, dlouhého domu, který ho najednou začal svírat jako past. Ale žena v šatech z tekutého stříbra zvedla ruku a ukázala na lomený portál z dioritu.
„Kdo jednou vstoupí do síně v hodinu, kdy mlčí zvony, zůstane v ní navždy jako vzpomínka,“ řekla tiše.
V ten moment se dům otřásl. Jakub pocítil prudký náraz chladu, který mu zastavil srdce. Když se znovu rozhlédl, žena byla pryč. Byla tam jen prázdná síň a ticho, které bylo tak husté, že ho skoro mohl chutnat. Vykroutil se z domu, běžel přes náměstí a nedal si času na odpočinek.
Když se o ráno vrátil s několika sousedy, aby jim vyprávěl o své zkušenosti, našli mistra Jana sedět u portálu. Jan se na něj podíval a v jeho očích byl stejný chladný modrý svit, jaký viděl u té ženy.
„Viděl jsi ji, že ano?“ zeptal se Jan bez úsměvu. „Ona je strážkou všeho, co jsme do těchto zdí vložili. A teď už víš, proč tento dům nikdy nebude jen takovou stavbou.“
Jakub už nikdy do síně domu čp. 38 nevstoupil. Do konce svých dnů se bál i pohledu na lomené oblouky podloubí. Lidé v Prachaticích si později vyprávěli o požárech, o změně střech a o tom, jak dům přežil staletí. Ale málokdo věděl, že v hloubce síně, tam, kde se setkává prachatický diorit s taj gistmi minulosti, stále zní zvuk tisíce kovových předmětů, které čekají na toho, kdo se odváží znovu zakročit do ticha.
Kdo dnes přejde pod lomeným portálem, možná pocítí ten zvláštní chlad, který nepatří do tohoto století, a uslyší ozvěnu hlasu, který stále hledá svou odpověď.