Příběh: Experimentální obytný dům Drofa
„Tady to končí, pane Drofo, dál už uživovadla nepustím,“ vyštěkl stavbní dozor a prudce zatáhl za kovový řetěz, který s hlučným cinkotem dopadl na terazzovou podlahu schodiště. Miroslav Drofa se však ani nepohlédl na své nohy, které stály na studeném, vyleštěném kameni. Jeho zrak byl upřený výš, tam, kde se v šeru chodby míhaly bílé a vínové pruhy parapetů, rytmicky se opakující jako tlukot srdce v betonovém těle domu.
Vzduch v budově voněl po čerstvém cementu, vlhkém vápence a lehce zastaralém tabáku. Byl to rok tisíc devětset šedesát tři a dům v ulici Zálešná právě dýchal svým prvním, hlubokým nádechem. Drofa přistoupil k jedné z těch malých, jednopokojových jednotek. Dveře byly z dřeva, dvojité a lehce vrzaly v pantích. Když je otevřel, neuviděl prázdný prostor, který měl být připraven pro prvního samotného obyvatele. Uprostřed místnosti, přesně v ose mezi kuchyňským koutem a oknem, stál muž.
Nebyl to dělník, ani úředník ze Stavosvitu. Měl na sobě šedý oblek, který vypadal, jako by ho ušil někdo z úplně jiné doby, a v ruce držel malý, mosazný klíč. Muž se nepohyboval. Díval se do prázdného prostoru, jako by viděl něco, co Miroslavovi unikalo.
„Kdo jste? Jak jste se sem dostal?“ zeptal se Drofa a hlas mu v tichu chodby zvlášť silně zazněl.
Muž se pomalu otočil. Jeho oči byly jasné, ale prázdné, jako by v nich odrazoval svět, který už dávno neexistuje. Nepodíval se na architekta, ale na stěnu, kde chyběly původně plánované skleněné tvárnice, nahrazené levnější variantou kvůli tlaku na úspory.
„Tady bude ticho,“ řekl cizinec hlasem, který zněl jako šustění starého papíru. „Ticho, které bude slyšet jen ten, kdo zůstane sám.“
Než stačil Miroslav odpovědět, v budově zazvonil výtah. Ten kovový zvuk byl tak prudký, že architekt na vteřinu zamrzl. Když znovu pohlédl do místnosti, muž v šedém obleku byl pryč. Dveře byly stále dokořán, ale v pokoji nebyl nikdo. Jen na vápenné podlaze zůstal ležet ten malý mosazný klíč.
Drofa klíč zvedl. Byl ledový. V ten moment ho v chodbě přerušil hluk ostatních stavitelů a smích dělníků, kteří právě dokončovali suterénní prádelnu. Architekt se znovu podíval na klíč v dlani a pak na svůj dům. Ten lśnil v odpoledním slunci, kulaté sloupy fasády se tyčily do nebe jako strážci nového způsobu života. Experiment s kolektivním bydlením měl smazat samotnost, nabídnout lidem společné prostory a nové sousedství.
Jenže ten muž v šedém obleku mluvil o tichu.
Miroslav se pokusil klíč vyzkoušet ve všech zámcích domu. Od nejnižších garsoniér až po krytý terasový prostor v posledním podlaží. Klíč nepasoval do žádných dveří. Byl to předmět bez účelu, kousek kovu, který v tomto moderním, betonovém stroji na bydlení neměl své místo.
O týdny později, když se do domu stahovali první obyvatelé — samotní lidé, starší paní, tichí úředníci — začaly se objevovat zvlášní zprávy. Lidé v jednopokojových bytech tvrdili, že v noci slyší v chodbách kroky, které neznají. Někteří přiznávali, že v odrazu ocelových rámů oken občas zahlédnou postavu v šedém obleku, která stojí za nimi, ale když se otočí, vidí jen prázdnou chodbu a rytmus bílo-vínových barev na parapetech.
Miroslav Drofa už v budově často nebýval, ale klíč si nechal v zásuvce svého stolu. Občas ho vyndal a přiložil si k uchu, jako by čekal, že z něj uslyší odpověď na otázku, kterou nikdy nestihl položit.
Dnes, když člověk vejde do tohoto domu, stále může cítit ten zvláštní pocit z roku šedesát tři. Když přejdete po terazzovém schodišti a přejdete přes práh jedné z těch malých jednotek, doporučuji se na okamžik zastavit a zmlknout. Možná uslyšíte šustění šedného obleku o betonovou stěnu a pocítíte chlad mosazného klíče, který stále hledá svůj zámek v domě, kde nikdo není skutečně sám.