Příběh: Obchodní dům Textilia - Ostravica
„Tady to končí, pane Wechslero, dál už vás pustit nemohu,“ vyštěkl strážný a pevně sevřel rukojeť své zbraně. Igo Wechsler jen tiše zavrtěl hlavou, v očích mu blýskalo, ale hlas zůstal klidný jako hladina jezera. V rukou svíral malý, mosazný klíč, který v dlani cítil horký, téměř pálivý, přestože v sálách nové budovy v roce 1930 panoval chladný průvan z otevřených oken.
Kolem nich se rozprostíral prostor, který vypadal jako z jiného světa. Ocelový koster budovy, lehký a odvážný, držel stěny, které se zdály být jen tenkým závojem mezi současností a něčím úplně jiným. Vzduchem se vznášel pronikavý pach čerstvé vlhké omítky smíchaný s vůní drahých parfémů a nově rozbalených textilních rolí. Igo neviděl strážného, neviděl ani luxusní látky, které právě doputovaly do obchodního domu. Díval se jen na jednu konkrétní stěnu v horním patře, kde se spojovala nová, funkcionalistická část s tou starší, zdobenou.
„Jen minuta, prosím. Musím tam položit jednu věc,“ odpověvěl Igo a udělal krok vpřed.
Strážný neuhnul, ale Igo využil okamžiku, kdy muž odlehčil na jednu nohu, a bleskově prošel kolem něj. Vběhl do chodby, kde světlo dopadalo přes velké skleněné plochy v ostrých, geometrických úhlech. Zvuk jeho vlastních kroků na hladké podlaze zněl jako údery kladiva do kovového plechu. Zastavil se přesně v místě, kde se moderní linie oceli setkávaly s těžkým rytmem starého zdiva.
Z hloubi stěny se ozval zvuk. Nebyl to hluk města, nebyl to hluk stavby. Byl to rytmický, tichý šepot, jako by tisíce malých jehýčků v jednu chvíli probodávaly hedvábí. Igo přiložil ruku na chladný povrch zdi a zavřel oči. V ten moment se prostor kolem něj zdál vibrovat. Cítil, jak se pod jeho prsty hýbe něco, co by v betonu a oceli nemělo být.
„Co tam děláte?“ zařval strážný a dopadl k němu.
Igo se však neotočil. S precizností hodináře našel v malém detailu fasády neviditelnou spáru. Do ní zasunul mosazný klíč. Nebyl to zámek v pravém slova smyslu, spíše skrytý mechanismus, který vmíchal architekt Marie Frommerové do samotného těla domu. Když klíč cvaknul, nestala se žádná viditelná věc. Žádné dveře se neotevřely, žádná tajná komora se neukázala.
Jenže vteřinu poté se v celém domě změnilo světlo. Zlatavý odlesk, který v tu chvíli zaplavil síně, nebyl způsoben sluncem. Byl to záblesk, který přišel zevnitř stěn. Igo vytrhl klíč zpět a s tichým úsměvem se otočil k úzkostněmu strážnému.
„Už je to v pořádku. Teď už můžeme otevřít,“ řekl a odešel klidným krokem směrem k východu.
O deset let později, když Igo musel opustit svou zemi a dům přešel do cizích rukou, se v budově začaly dít podivné věci. Lidé, kteří v budovně B pracovali, tvrdili, že v určitých hodinách slyší v hloubi ocelového skeletu tiché, rytmické tikání, přestože v budově žádné velké hodiny nebyly. Někteří přisahali, že vidí stín muže, který stojí u té konkrétní stěny, kde se setkávají dvě éry architektury, a dotýká se zdiva s takovou něžností, jako by hladil tvář milované ženy.
Když v roce 2000 v budovně A praskly stropy a zřítily se do prázdna, dělníci při odstraňování sutin našli v jedné z nosných stěn malý, mosazný otvor. Byl prázdný. Ale v okolí tohoto otvoru byla omítka neobvykle teplá na dotek, i když v sálech panovalo mrazivé zimní počasí.
Kdoenkoliv, kdo dnes prochází kolem těchto dvou propojených budov, může pocítit zvláštní tah v hrudi. Je to pocit nehotoveného příběhu, který zůstal uvězněn v oceli a betonu. Igo Wechsler odnesl s sebou klíč, ale v samotných stěnách Textilie zanechal něco, co se nedá zapsat do žádné účetní knihy ani architektonického plánu.
Tajemství zůstalo vmíchané do malty a skryté v geometrii oken, čeká jen na někoho, kdo bude vědět, kam přesně přiložit ruku.