Příběh: Pražská městská pojišťovna
„To je bláznovství, Friči! Nemůžete prostě smazat tři domy z mapy města a doufat, že duchové minulosti budou mlčet,“ zařval Vladimír Srb a v prudkém gestu máchl rukou směrem k hromadám sutin, které v roce 1899 zaplavily prostor u Staroměstského náměstí. Prach z drceného kamene mu osedlal černý plášť a vzduchem se nesl štiplavý zápach vápna a starého dřeva.
Vojtěch Frič jen chladně přikývl, jeho pohled zůstal upřený na plány nového paláce, které držel v rukou. Papír v jeho prstech šelřal v ostrém větru. Kolem nich se vznášela mlha, která tlumila zvuky kočárů, ale zesilovala každý řev dělníků v hlubokých jámach.
„Modernizace vyžaduje oběti, Srbe,“ odpověděl Frič tichým, až mrazivým hlasem. „Stará Praha je jen hromada prachu, která brzdí průchod vzduchu a světla do srdce města. Postavíme zde chrám bezpečí a řádu. Pojišťovnu, která přežije nás všechny.“
Vzápětí se však stalo něco, co v žádném plánu nebylo zapsáno. Z hloubky vyvrženého domu U Zlaté hvězdy se ozval zvuk, který nebyl ani křikem, ani hřmotem. Byl to kovový zvon, čistý a pronikavý, ačkoliv v troskách nebyl žádný zvon k nalezení. Oba muži ztuhli. Z prachu se začala vynořovat postava. Byl to muž v oděvu z jiného století, s obličejem bílým jako mramor a očima, které vypadaly jako dvě vyhaslé uhlíky. Neřekl ani slovo. Pouze pomalu zvedl ruku a ukázal prstem na místo, kde měla stát budova.
Když se prach konečně usadil a Polívka dokončil svou fasádu, Frič a Srb se znovu setkali v dvoraně. Kovová konstrukce stropu nad nimi vrzala v rytmu dopadajících kapek deště, zatímco v prostoru rozléhal se chlad, který nešel zahřát žádným topením. V centru místnosti stála bronzová dívka v rákosí. Její oči z kovu se zdály sledovat každý pohyb přítomných.
„Vidíte ji?“ šeptal Srb a jeho hlas se třásl. „Je to ona. Ta stejná bílost v obličeji. Ta stejná prázdnota v pohledu.“
Frič se zasmál, ale byl to zvuk připomínající drcení skla. „Je to jen umění, Srbe. Ladislav Šaloun jen zachytil krásu vody.“
V ten moment se však stalo něco nevysvětlitelného. Voda v dekorativních prvcích, v bustách ohně a vody u vchodu, začala proudit proti směru. V dvoraně se náhle rozhostil silný zápach starého, vlhkého sklepa, jako by budova v jeden okamžik nasála do sebe veškerý vzduch ze zbořených domů, které pod sebou pohřbila. Bronzová dívka v rákosí se pohnula. Nebylo to výrazné, jen mírný náklon hlavy, jen neznatelný posun prstů, které se dotýkaly kovového rákosí.
Srb s hrůzou v očích ustoupil. „Ona nepatří k nám. Ona je ozvěnou toho, co jsme zničili. Ten muž z trosek ji sem přivedl.“
Frič se pokusil o odpor, ale když se podíval do zrcadla v předsíni, neuviděl svůj vlastní odraz. Viděl v něm obličej onoho bílého muže z trosek, který na něj hleděl s tichým, věčným vítězstvím. Frič se začal třást, jeho ruka křečovitě svírala oporu z umělého kamene, až mu prsty zbělely.
Když budova byla dokončena a v ní začaly běžet úřady, lidé si začali šeptat o podivném chladu, který přetrvává i v největším srpnu. Říkalo se, že v noci, kdy je náměstí tiché, lze v dvoraně slyšet šum rákosí, přestože v budově není jediný živý list.
Kdo dnes prochází kolem fasády, která se snaží napodobit dům U Zlaté hvězdy, možná pocítí zvláštní pocit, jako by ho někdo pozoroval zevnitř stěn. Ten, kdo vstoupí hlouběji, k bronzové dívce, může zjistit, že její kovová ruka už není v té poloze, v jaké byla před stoletím.
Někdo v tom paláci stále počítá ztráty, které se nedají zaplatit žádnou pojistkou.