Příběh: Televizní středisko Kavčí hory
„Tady to končí, pane inženýre, dál už nesmíte,“ zasyčel strážník v šedé uniformě a pevně zabořil boty do čerstvého betonu.
František Šmolík však neposlechl. Prsty mu třely o hrubý papír plánů, které v rukou svíral. Vzduch kolem něj voněl vlhkou cementovou směsí a železným prachem, který se s každým nádechem usadil v plicích. Stál uprostřed rozestavěného areálu na Kavčích horách, tam, kde se právě rodila budova studií. Byla to jen šestřicátá dvě, léto, horko se opíralo do zad a beton sálal žárem, který mu spaloval podrážky bot.
„Podívejte se na ty svislé linie,“ hřímal František a ukázal na úzkou, vztyčnou stavbu, která měla být dominantou celého místa. „Tady v plánu je prostor, který v realitě neexistuje. Podívejte se na ten roh u chladicí centrály.“
Strážník jen zmateně zamrkal. Pro něj to byly jen zdi a trosky, ale pro Františka to byl prostor, kde se začal dít něco zvláštního. Před týdnem tam totiž viděl muže. Nebyl to dělník, neměl přilbu ani pracovní oděv. Byl to vysoký, hubutý muž v dokonale vyžehleném černém obleku, který stál v prázdném prostoru budoucího studia a díval se do prázdna. Když k němu František přistoupil, muž se k němu otočil. Neměl v obličeji žádný výraz, jen prázdné oči, které vypadaly, jako by viděly něco, co teprve přijde.
Muž tehdy pronesl jedinou větu, která Františka pronásledovala v každém snu: „Světlo se vrátí, až začne proudit voda z Podolí, ale zvuk zůstane uvězněn v betonu.“
František se znovu podíval na své výkresy. Všechno sedělo. Všechny výpočty byly správné. Přesto se v té konkrétní části budovy, tam, kde se budovy studií setkávaly s technickým zázemím, dělo něco, co odporovalo logice. Kdykoli tam stál, slyšel tichý, rytmický zvuk. Nebyl to hluk strojů ani křik dělníků. Byl to zvuk, který připomínal tisíce šeptajících hlasů, které mluvily najednou, ale v naprosté harmonii.
„Co tam hledáte, pane architekte? Je to jen beton a železo,“ zavrčel strážník a pokusil se ho odtlačit směrem k východu.
František se prudce zastavil. V ten moment se z hloubi rozestavěného objektu ozvalo duté, kovové prasknutí. Všichni dělníci v okolí ztichli. Z prázdného prostoru, kde ještě nebyla zvednuta žádná stěna, se začal šířit mrazivý chlad. Byl tak prudký, že se Františkovi z úst začal v letním horku vznášet bílý obláček páry.
„To není možné,“ zašeptal. „Tady není žádné chlazení. Voda z Podolí sem přivádějí až za deset let!“
V tom mrazivém tichu znovu uviděl toho muže v černém obleku. Stál v rohu budoucího studia, přesně tam, kde podle plánů měla být pevná zeď. Muž zvedl ruku a ukázal prstem nahoru, k nebi, kde se v dálce rýsoval obrys Prahy. Pak se pomalu začal rozpouštět, jako by byl jen obrazem z nějakého rozbitého přístroje, který zavadil o šum.
František vrazil do betonu dlaní. Povrch byl ledový, přestože slunce pálilo do padesáti stupňů. V tu chvíli v hlavě uslyšel jasný, čistý zvuk zvonečku, který signalizoval začátek vysílání. Jenže v roce 1962 zde nebylo co vysílat. Byla to jen díra v zemi a několik stěn.
Když se stavba v roce 1963 náhle zastavila a areál zůstal na několik let opuštěný, František se tam v noci vracel. Chodil po prázdných plošinách a naslouchal. Věděl, že v tom betonu něco zůstalo. Věděl, že ta budova není jen souborem místností a studií, ale že v ní existuje trhlina v čase, kterou on sám nevědomky do plánů vryl.
Dnes už jsou studia funkční, barevný obraz vyplňuje miliony domovů a voda z Podolí skutečně chladí techniku. Ale ti, kteří v budově studií zůstanou pozdě v noci sami v tom úzkém chodbovém prostoru u chladicí centrály, občas pocítí náhlý, nevysvětlitelný mráz a uslyší šepot tisíců lidí, kteří mluví o věcech, které se teprve stanou.
Kdo jednou pocítí ten chlad, už nikdy nedokáže zapomenout na tvář muže v černém obleku, který stále čeká v místě, kde se setkávají výkresy s nemožností.