Příběh: lázeňský dům Housova mlýna
„Tady to končí, pane Matějí, víc už z té vody nevytáhnete!“ křikl mladý pomocník a s hlasitým plesknutím pustil těžký kovový řetěz zpět do hlubin.
Matěj zvedl zrak od hladiny a utřel si čelo špinavým rukávem. Vzduch kolem nich byl hustý, prosycený vlhkostí a pronikavým pachem síry a horké páry, který se mísil s kovovým tónem blízkého parního stroje. Stáli v srdci areálu Housova mlýna, kde se rytmus mlýnice na parní pohon propojoval s tichem lázeňských pokojů. Matěj však netušil, že právě v tento okamžik, v roce 1895, kdy se budova z pálených cihel konečně dočkala své plné podoby, začne hledat něco, co v žádné knize není zapsáno.
„Táhni dál, ty lenochu,“ zamrštěl Matěj a ukázal prstem na tmavou vodu. „Viděl jsem to. Byla to stříbrná záře, ne žádný odlesk měsíce.“
Matěj nebyl obyčejný dělník. Byl to muž s obsesí pro detaily, který trávil noci studiem starých map města Tábora. Věřil, že pod základy lázeňského domu, tam, kde se voda setkává s kamenem, zůstal zapomenutý předmět z dob, kdy se v tomto místě lázeňství provozovalo už před stoletím. Podle jeho domyvů tam v hlubinách spočíval klíč od dveří, které nevedou do žádné místnosti, ale do jiného času.
Když se řetěz znovu napjal a z vody se vynolutil těžký, zrezivělý kovový trunek, Matěj ho s třeštěním přitáhl k břehu. Nebyl to klíč. Byla to masivní železná schránka, obalená řasami a bahnem, zapečetěná tak těsně, že do ní nepronikl ani kapka vody. Matěj ji s třesoucími se rukama přenesl přes prampouch, ten úzký spojovací chodník, který propojoval lázeňský dům s mlýnicí. Každý krok po tomto mostě zněl jako prázdné bubnování, zatímco nad ním v tichu bděl štuková výzdoba štítu, tehdy ještě v plné kráse a bez jediné praskliny.
Vstoupil do lázeňského prostoru. Vzduch zde byl chladnější, stěny z červených cihel pohlc 했aly zvuky zvenčí. Položil schránku na dřevěný stůl a s prudkým pohybem ji rozlomil. Vevnitř nebyl dopis ani zlato. Na dně ležela jediná věc: malá, dokonale vybroušená skleněná čočka a lístek papíru s jedinou větou: „Kdo vidí skrze pravdu, uvidí i to, co zmizelo.“
Matěj přiložil čočku k oku a podíval se skrz ni na jižní průčelí domu, na šambrány oken a rovné linie nad nimi. To, co spatřil, ho přimělo k mrazivému vzdechu. Skrz sklo neviděl budovu tak, jak stála v roce 1895. Viděl ji jako průhledný stín, skrze který prosvítaly postavy lidí v oděvích z mnohem starších dob. Viděl lidi, kteří se smáli, rozmlouvali a toulali se areálem Housova mlýna v časech, kdy tu ještě žádný historistický dům nestál.
Ale jedna postava byla jiná. Muž v černém plášti stál přímo před ním, v prostoru, kde byla nyní pevná cihlová zeď. Muž se díval přímo na Matěje, jako by ho viděl přes desetiletí času. Zvedl ruku a ukázal prstem na jedno konkrétní místo v základovém plánu budovy, na místo, které bylo v té době zakryto nově vybudovaným vchodem.
Matěj v panice vyběhl ven, chtěl se dotknout té zdi, chtěl zjistit, co je pod ní. Ale když se znovu podíval skrz skleněnou čočku, muž v plášti byl pryč. Zůstal jen prázdný prostor a tiché hučení parního stroje z mlýnice.
Matěj strávil zbytek svého života pokusy o vykopání onoho místa, ale nikdy nedostal povolení narušit nově vybudované základy. Do konce svých dnů tvrdil, že v lázeňském domě žije někdo, kdo nezná smrt, jen čeká na někoho s properní čočkou v ruce.
Dnes, když člověk stojí u těch starých cihel a dívá se na poškozený štuk v horní části štítu, může mít pocit, že ho někdo pozoruje. Matějův klíč k tajemství zůstal pohřben hluboko pod zemí, ale pohled z onoho neviditelného okna stále směřuje k těm, kteří přijdou a budou se ptát, co se stalo s mužem, který viděl příliš mnoho.
Vzpomínka na něj zůstala vproutná do ticha taborških ulic a v chladu stěn, které stále střeží tajemství zakopané pod svým prahem.