Příběh: dům U Zlaté studně
„Kde jste to schoval, vy starý lišáku, kde je ten klíč?“ Matěj vrazil dlaní do těžkého dubového stolu, až se v místnosti rozletěl prach a ztřesly se kandelábry.
Před ním seděl muž s tváří jako vytesaná z šedého kamene, pan Bonifác. Jen klidně sledoval, jak se mladý obchodník z centra města potí potem a zoufale přerývá ticho svého tichého domu. Vzduch v místnosti byl těžký, prosycený vůní starého pergamenu a vlhkého sklepa, který se tKal hluboko pod jejich nohama. Bonifác se jen lehce usmál, což bylo v jeho případě pouhé pohnutí koutkem rtů, a ukázal prstem směrem k oknu, za kterým se tyčily štukové postavy svatých na fasádě.
Matěj vyběhl na ulici, kde ho oslnilo bílé světlo odrazěné od zlaceného medailonu Panny Marie. Stál na nároží, tam, kde se stýkaly dvě úzké uličky, a zmateně hleděl nahoru. Fasáda domu vypadala jako ztuhlé divadlo. Svatý Václav i Jan Nepomucký hleděli dolů s výrazem, který Matěj vyhodnotil jako posměšný. V tu chvíli se zpoza rohu ozval kovový zvuk, ostré cinkání olova o železo, jako když někdo brousí nůž.
Když se Matěj otočil, nikoho neviděl. Jen prázdný Nožířský plácek, kde kdysi kovali meče a tvořili ostří, z něhož dnes zbyla jen vzpomínka v názvu. Vzduch byl náhle ledový, přestože bylo léto. Matěj pocítil, jak mu v kapse těžkne malý předmět, který tam před vteřinou nebyl. Sáhl do látky a prsty sevřely studený, zdobný klíč s hlavou ve tvaru hvězdy.
Ztuhl. Tento klíč byl v rukou Bonifáca před minutou. Žádný člověk by ho nemohl přenést z uzavřené místnosti do jeho kapsy, aniž by si toho všiml.
Vběhl zpět dovnitř a vyrazil do hlubin domu. Klesal schody dolů, tam, kde končily barokní lupy a začínal chlad starých, románských kleneb. Vzduch zde chutnal po soli a dávném zapomnění. Matěj hledal dveře, které by tento klíč otevřel. Prohledával každý kout, hmatal po vlhkých stěnách, až narazil na malý, téměř neviditelný otvor v zdivu, skrytý za starým bednátkem.
Klíč zapadl do zámku s precizností, která mrazila v zádech. Když dveře s vrzotem ustoupily, Matěj neuviděl zlato ani drahokamy. Uvnitř byla jen malá, kruhová komora s jedinou studní, z níž stoupala jemná mlha. Na dně studně, v odrazu vody, neviděl svou vlastní tvář, ale tvář muže, který žil před stovkami let, nožíře v ruce a pohled plný varování.
V ten moment se za ním zavřely dveře. Ne slyšel zvuk zámku, ale cítil, jak se prostor kolem něj začal deformovat. Když se znovu rozhlédl, nebyl už v temném sklepě. Stál uprostřed slunného plácku, obklopen hlukem trhu a vůní čerstvě kovaného železa. Lidé kolem něj nosili šaty, které už dávno zmizely z pražských ulic, a mluvili jazykem, který zněl stejně, ale přesto cize.
Matěj chtěl vykřiknout, ale hlas mu uvízl v hrdle. Podíval se na své ruce a uviděl, že jsou špinavé od uhlí a kovového prachu. V kapse už neměl klíč, ale těžký, ostrý nůž. Když zvedl hlavu, uviděl dům, který byl v té době mnohem menší, s jednoduchým znamením Uprostřed kola.
Někdo z davu ho oslovil jménem, které nebylo jeho, ale přesto mu znělo správně. Matěj se pokusil vrátit, ale cesta zpět byla pryč. Zůstal uvězněn v čase, v místě, kde se ostří nožů setkávalo s osudem.
Kdo dnes prochází kolem zlatého medailonu a cítí náhlý chlad v zádech, možná slyší v hloubce kleneb tichý šepot muže, který stále hledá cestu zpět do svého století. Ten, kdo se odváží sestoupit do nejhlubších základů domu, může stále najít v kamenech otisky prstů, které tam nepatří.