Příběh: Ředitelská vila Podolské cementárny
„To není možné, ty dveře byly zamčené na dva zákazy!“ zakřičel pan Alois a prudce udeřil pěstí do mramorového ostění, až se mu z prstů sýpala bílá prachová omítka. Stál v hale vily, kde vzduch chutnal po starém papíře a vlhkosti z Podolského svalu, a hleděl na otevřený průchod do ředitelské pracovny.
Kolem něj v tichu vznášel se pach drahého tabáku, přestože v domě nikdo netýbil už desítky let. Alois, muž s tváří jako vytesaná z žuly a svalnatýma rukama bývalého stavitele, ztuhl. V místnosti, kde se v odrazu slunečního světla třpytil slivenecký mramor, seděl muž. Měl na sobě tmavý frak, který vypadal až příliš čistě na to, aby přežil prach desetiletí, a v ruce držel tlustý rejstřík.
„Zpoždili jste se, Aloisi,“ pronesl cizinec, aniž by zvedl zrak od papírů. Hlas měl tichý, ale pronikavý, jako když skřípne kámen o kámen.
Alois polkl. Znal každou cihlu tohoto domu, znal každou prasklinu v tarasní zdi, která držela vilu nad propastí. Ale tohoto člověka neznal. V roce 1941, kdy cementárna definitivně ztichla a stroje zastavily svůj hřmot, měl z domu odejít poslední ředitel. Bylo to předtím, než se v budově začaly ozývat dětské smíchy mateřské školy nebo šum cizích jazyků v pozdějších dobách.
„Kdo jste? Jak jste se sem dostal?“ Alois udělal krok vpřed,vstoupil do chladu místnosti, který byl tak prudký, že mu z úst unikl obláček páry.
Muž ve fraku konečně vzhlédl. Jeho oči byly šedé jako čerstvě namíchaný beton. Pomalým pohybem ukázal na věžičku, která vyčnívala nad severním průčelím vily. „Hlídám to, co zůstalo v základech. Ten dům není jen z cihel a mramoru. Je to kotva. Kdybychom ji vytrhli, zmizelo by všechno, co jsme tu vybudovali.“
Alois ne odpověděl. Přistoupil k stolu a uviděl, že rejstřík je otevřený na stránce s jmény lidí, kteří v cementárně pracovali před stoletím. Vedle jmen však nebyly platy ani pracovní doby, ale záznamy o snovech. Kdo chtěl syna poslat na studium, kdo toužil po domě u řeky, kdo se tajně zamiloval do dcery souseda.
„To jsou jen bláznosti,“ vydechl Alois, ale ruka se mu třásla, když chtěl knihu zapnout.
V ten moment se z chodby ozvalo prudké zaklapání dveří. Do místnosti vrazil majitel firmy, který v tu chvíli v domě hledal důvody k demolici. Muž v saku s drahým zlatým řetězem přes hrudník křičel něco o modernizaci a o tom, že tato stará schránka už nemá žádnou cenu.
Alois se otočil k řediteli, aby mu řekl, že už není sám, ale židle byla prázdná. Na stole nezbylo nic než tlustý prach a jediný, malý kousek mramoru, který tam předtím nebyl. Byl to lístek s nápisem: „Budeme zde čekat, až nás znovu uznají za cenné.“
Když následně přišli úředníci z památkového úřadu, aby vilu zachránili před buldozery, Alois jim neřekl o muži ve fraku. Jen neustále kontroloval zámky v severní věžičce. Věděl, že když vítr z řeky fouká správným směrem, z mramorových chodeb stále zapáchá tabák a někdo v tichosti počítá sny lidí, kteří už dávno spí v hrobkách Podolí.
Kdo dnes projde kolem vily a pohledne nahoru k té věžičce, možná zahlédne stín, který se nehýbe s rytmem slunce, ale s rytmem starého srdce Prahy.