Emauzský klášter Klášter

Emauzský klášter, oficiálně Benediktinské opatství Panny Marie a sv. Jeronýma v Emauzích, leží v Praze 2 na Novém Městě. Okolí vymezené ulicemi Vyšehradskou, Trojickou, Pod Slovany a Na Slovanech vytváří jeho území v srdci tohoto bustlivého městského okresu. Klášter byl založen 21. listopadu 1347 českým králem a římským císařem Karlem IV. Lucemburským speciálně pro řád benediktinů, kteří zde užívali slovanskou liturgii – čímž se stal unikátem v celé Svaté říši římské.

Papežský souhlas na založení si Karel IV. zajistil podle privilegia z 9. května 1346, vydaného papežem Klimentem VI. Důležité bylo, že měl být jediným takovým klášterem slovanské liturgie v říši. Karel si byl vědom hlubokého smyslu tohoto počinu – jako potomek starobylé dynastie Přemyslovců chtěl propojit západní latinský ritus s cyrilometodějskou tradicí východní liturgie a vytvořit centrum slovanské církevní vzdělanosti. Proto do Prahy pozval především benediktinské mnichy z chorvatského kláštera ve Tkonu jižně od Zadaru, znalce církevní slovanštiny. Přicházeli sem také řeholníci posílaní od srbského cara Štěpána Dušana.

Klášter se těšil mimořádné podpoře – Karel IV. zaměstnávál na něm své dvorní malíře a získal pro poutníky církevní odpustky. Počet věřících brzy převýšil kapacitu původního chrámku. Proto Karel IV. v roce 1371 nechal postavit nový klášterní kostel zasvěcený Panně Marii, svatému Jeronýmovi, slovanským věrozvěstům Cyrilu a Metodějovi a českým světcům Vojtěchovi a Prokopovi. Slavnostní zasvěcení se konalo o Velikonocích 29. března 1372 za osobní účasti Karla IV., jeho syna Václava IV., pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, dvou říšských kurfiřtů a několika biskupů.

Klášter překvapivě přežil husitské období bez vyplenění. V roce 1419 jej husité převzali a jako jediný český klášter zde až do roku 1589 praktikovali přijímání podobojí. V jeho stěnách působil anglický husitský bohoslovec Petr Payne. Zde také žil bratr Řehoř, jenž se později stal zakladatelem Jednoty bratrské. Husitská doba však znamenala celkový úpadek – klášter se postupně proměňoval spíše na rezidenci utrakvistických myslitelů a mnišská komunita zde postupně zanikala.

Při bombardování Prahy v roce 1945 byla západní dvojvěží kostela zničena. Její betonové věžovité zakončení z roku 1968 představuje moderní obnovu na základech středověké tradice. V roce 1978 byly klášter a kostel prohlášeny národní kulturní památkou. Dnes v budově vedle benediktinského opatství sídlí kanceláře České křesťanské akademie, České sekce Ackermannova sdružení, Asociace finanční občanské gramotnosti a několik advokátních kanceláří.