Kostel se nachází v Průhonicích v okrese Praha-západ, v komplexu Průhonického zámeckého parku. Park patří k nejvýznamnějším zámeckým parkům v Česku a je od roku 2010 zapsán na seznam světového dědictví UNESCO. Dnes je celý komplex pod správou Botanického ústavu Akademie věd České republiky, kde slouží jak vědeckým účelům botanického výzkumu, tak jako místo návštěvnické s malebným prostředím.

Kostel byl vysvěcen v roce 1187 pražským biskupem Jindříchem Břetislavem, příslušníkem předmyslovského rodu, bratrem krále Vladislava II. a bratrancem Přemysla Otakara I. Jindřích Břetislav se proslavil jako tzv. bojovný biskup, který se snažil vymanit církev z podřízenosti světské moci. Právě v roce jeho vysvěcení kostela byl také jmenován říšským knížetem, čímž dosáhl přičlenění české církve přímo pod římskeho papeže. Původní románská stavba měla obdélníkovou loď s apsidou na východní straně a hranolovou věží na straně západní. Stavebním materiálem byla pečlivě otesaná pískovcová zdiva skládaná v nepravidelných řádkách. Kostel měl typický feudální charakter – byla k němu připojena románská tvrz, která byla s kostelem propojena mostkem umístěným ve výšce prvního patra věže. Tento můstek sloužil jako přístupová cesta na empomu neboli panskou tribunu, klasický prvek románské architektury vyjadřující sociální uspořádání své doby. Zatímco šlechta sledovala bohoslužbu z erhemporované polohy, běžní věřící vstupovali ze jižní strany kostela.

Na počátku 14. století si kostel vzal do péče rod Pánů z Říčan, který jej nechal přestavět do gotického stylu. Přidali křížovou žebrovou klenbu a typicky gotické náběhy, které elegantně zachycují šikmé roztlaky klenby hlavní lodi. Zároveň pokryli zdi kostela nástěnnými malbami se sakrální tematikou. Páni z Říčan také na opačné straně kostela vybudovali vlastní opevněný hrad zvany munitio.

Během renesance se panství dostalo do rukou několika šlechtických rodů. Po období vlastnictví pražských měšťanů jej od roku 1404 držel Jan Dubečský z Dubče. Jeho jediná dcera Žofie se provdala za Zikmunda Zápského ze Záp, a když Jan III. Dubečský zemřel v roce 1508, panství připadlo Zápským. Rod se později rozdělil na větve, a průhonické sídlo řídil Adam Zápský a později jeho synové. Poslední známá majitelka z této linie, Anna Alžběta, se provdala za slezského diplomata Karla Hanibala z Donína a opustila tak Čechy. Hroby příslušníků těchto rodů původně spočívaly v kryptě pod podlahou kostela. Na konci 19. století však byly při stavebních úpravách přemístěny na vnější zdi – s výjimkou náhrobku Uršuly Zápské, který zde zůstává do dnes.

Kostel je svědectvím mnohasetleté čeští historie – od doby Přemyslovců přes bohaté středovění až po raný novověk. Jeho architektura zachycuje postupný vývoj slohu, a kombinace s nádherným parkovým prostředím jej dělá zajímavou destinací pro ty, kdo se zajímají o českou stavební historii a umělecké dědictví.