palác Colloredo-Mansfeld Palác

Colloredo-Mansfeldský palác stojí v Karlově ulici č. 189/2 na Starém Městě v Praze 1. Jde o čtyřkřídlou budovu s obdélným dvorem, která je chráněna jako kulturní památka a od roku 2026 má status národní kulturní památky. Na místě paláce původně stál románský dům, jehož sklepení s kamennou klenbou se dochováním až doposud. Později byla budova přestavěna v gotickém stylu, počátkem 17. století ji přetvořili ve stylu pozdní renesance.

Palác je spojen s klíčovým momentem české historie. V noci z 8. na 9. listopadu 1620, bezprostředně po porážce českých stavů v bitvě na Bílé hoře, se v této budově konalo poslední zasedání královské rady zimního krále Fridricha Falckého. Dům tehdy vlastnil Jáchym Ondřej Šlik, který se později stal jednou z obětí stavovského povstání a byl popraven na Staroměstském náměstí roku 1621.

Vrcholně barokní podobu paláce vytvořila přestavba na počátku 18. století. Její iniciátorem byl hrabě Breda, autorem projektu byl patrně Giovanni Battista Alliprandi. Stavbu však dokončil a doplnil podle vlastního návrhu Jindřích Pavel z Mansfeldu (1712–1780), který palác koupil roku 1735. Právě on dal paláci jeho jméno. V roce 1842 byl k budově připojen sousední dům, čímž vznikl nový průjezd.

Další významná přeměna přišla v roce 1848, kdy palác získala jako věno princezna Vilemína Josefína z Colloredo-Mannsfeldu. Nechala upravit průčelí ve stylu druhého rokoka s důslednou přestavbou interiérů podle vídeňských předloh (1853). Vilemína Josefína se provdala za knížete Vincence Karla z Auerspergu, který vlastnil také zámek Slatiňany, kde se dodnes dochází téměř identické pokoje – jídelna a Růžový salon. V průběhu prusko-rakouské války roku 1866 sloužil palác dočasně jako pruské vojenské velitelství. Poslední značná přestavba paláce proběhla roku 1900, kdy došlo k přeformátování interiérů západního křídla.

Palác zůstal v rukou rodu Auerspergů až do roku 1942, kdy jej po smrti bezdětného Ferdinanda knížete z Auerspergu zdědila jeho sestra Marie Vilemína, která byla provdána za Karla z Trauttmansdorffu. Ten vlastnění i zámky Žleby a Slatiňany udržoval do roku 1945, kdy mu byl veškerý majetek vyvlastněn. Následně sloužil palác československé lóži svobodných zednářů.

Architektura paláce odráží jeho složitou historii. Hlavní průčelí směrem do Karlovy ulice je dvoupatrové s vrcholně barokním edikul portalem zdobeným vázy, putti a erby Colloredo-Mansfeldů, který je dílem patrně Antonína Brauna. V zadní části nádvoří stojí kašna s pískovcovou sochou Neptuna z doby kolem roku 1735. Nejvýznamnějším vnitřním prostorem je velký oválný slavnostní sál v prvním patře s nástropní freskou zobrazující shromáždění olympských bohů. Fresku vytvořili freskář Pietro Scotti a kvadraturista Giovanni Battista Zaist.

V nejvyšším patře paláce sídlila od počátku 19. století Královská česká zemská stavovská šermírna, jedna z nejstarších českých šermířských škol. Ta byla zrušena roku 1914 po smrti posledního zemského mistra šermu Gustava Hergsella ml. Její žáci pak založili První český šermířský klub, který se rovněž sídlil v nejvyšším patře. Po skončení první světové války se klub přestěhoval do nedalekého Pöttingovského paláce na stejné ulici.

Dnes palác vlastní město Praha. Spravuje jej Galerie hlavního města Prahy, která plánuje jeho komplexní rekonstrukci a využití pro kulturní účely. Budova je pro veřejnost částečně přístupná a zůstává živým svědkem staletí české historie i umělecké tvorby.