Mariánské hradby Hradby

Mariánské hradby tvoří část rozsáhlého barokního opevnění, které bylo vybudováno na levém břehu Vltavy v druhé polovině 17. a první čtvrtině 18. století. Svůj název nesou po kostelíku Panny Marie, jenž stával poblíž Bruské brány. Stejné jméno nese i přilehlá ulice u Královské zahrady. Hradby se táhly od Prašného mostu přes Pohořelec a Petřín směrem dolů k Vltavě a tvořily součást jednoho z největších opevňovacích podniků v dějinách Prahy.

Impulzem k výstavbě nových hradeb bylo obléhání Prahy Švédy roku 1648, kdy švédské vojsko bez větších obtíží obsadilo Malou Stranu a ukázalo tak, jak nedostatečné jsou středověké hradby pocházející z doby Karla IV. Již roku 1650 vypracoval pro císaře Ferdinanda III. generál Raimund hrabě Montecuccoli pamětní spis, v němž doporučil přeměnu Prahy včetně Vyšehradu na moderní bastionovou pevnost. Císař návrh přijal a podrobné opevňovací plány sestavili italští odborníci – fortifikační inženýr plukovník Inocentio hrabě Conti, spolu s J. Priannim a G. Pieroniho.

Stavba začala roku 1653 a do přibližného dokončení kolem roku 1730 trvala téměř osmdesát let. Na výstavbě se podílela celá řada stavitelů, mj. Carlo Lurago, Anselmo Lurago, Kryštof Dientzenhofer, Vít Kaňka, Domenico Orsi, Kilián Ignác Dientzenhofer a Santino de Bossi. Celkové náklady na stavbu lze odhadnout na tehdy závratnou sumu přibližně dvou milionů zlatých. V severní části měli stavitelé usnadněnou práci tím, že dříve zde byly budovány sypané bastionové valy, na které mohli navázat. Bastiony VIII. a IX. u Strahovské brány byly dokončeny kolem roku 1668, Písecká brána vznikla roku 1721 a posledním velkým prvkem byla Strahovská (Říšská) brána na Pohořelci, dokončená roku 1727.

Bastiony nesly jména světců a měly přibližně shodné rozměry kolem 60×60 m při výšce 15 až 20 m. Zemní val o tloušťce 17 až 30 metrů byl zpevněn zdivem z lomového kamene a v líci opatřen cihelnou obezdívkou. Výška eskarpových stěn dosahovala přibližně 650 cm a nároží bastionů zdobila bosáž z kamenných kvádrů. Nad kordónem se tyčil přibližně tři metry vysoký zemní násyp s banketem a předprsní pro obránce; doplňovaly jej proutěné koše naplněné kamením a zeminou, někdy i dřevěné palisády. Každý bastion pojmul podle své velikosti pět až osm děl, kratší bastionové strany zpravidla tři.

Přes impozantní provedení měla vojenská hodnota opevnění své meze – chyběla dostatečná hloubka obrany, šlo prakticky jen o jediný kordon bastionů bez předsunutých prvků a Praha zůstávala zranitelná zejména dělostřeleckým ostřelováním z okolních výšin. Přesto hradby obstály při obléhání Fridrichem Pruským roku 1757. S proměnami válečného umění v 19. století však jejich obranný význam výrazně klesal.

Finanční nedostatek vedl k postupnému chátrání a v okamžiku, kdy hradby začaly bránit rozvoji města, rozhodl císař František Josef I. prohlásit Prahu za otevřené město. Bourání hradeb bylo zahájeno roku 1874. Dnešnímu návštěvníkovi připomíná přilehlá ulice, co tu stávalo: jedno z nejnákladnějších opevňovacích děl střední Evropy, které město nejprve chránilo a nakonec svazovalo.