V obci Obyčtov v okrese Žďár nad Sázavou stojí římskokatolický kostel Navštívení Panny Marie, jehož hlavní pozoruhodnost spočívá v půdoryse – budova je záměrně tvarována do podoby želvy. Nejde o pouhou hru architektonické fantazie, nýbrž o promyšlený symbol úzce spojený s mariánskou úctou. Kostel je chráněn jako kulturní památka.

Dějiny místa sahají hluboko před dnešní stavbu. První písemná zmínka o Obyčtově pochází z roku 1341 a dokládá existenci zdejší farnosti Panny Marie s dřevěným kostelem; z tohoto středověkého předchůdce se v základech dochovala gotická hranolová věž. Roku 1541 získali patronátní právo nad farou cisterciáci z kláštera ve Žďáru nad Sázavou, kteří pak zásadně ovlivnili podobu místa i celého okolního kraje.

Projekt nové kamenné stavby byl vypracován nejpozději do roku 1723, podle nejnovějšího bádání možná již kolem roku 1720. Realizace proběhla v letech 1730–1734 pod záštitou žďárského opata Václava Vejmluvy, jenž stál v čele kláštera v letech 1705–1738. Záměrem bylo uchovat v novém poutním kostele barokní kopii středověké sošky Panny Marie ze žďárského kláštera. K vysvěcení kostela došlo nejspíše roku 1735.

Za autora projektu je považován Jan Blažej Santini-Aichel, přestože jeho autorství není přímo doloženo archivními prameny. Santini však v době realizace stavby již nežil, a proto se předpokládá použití jeho staršího projektu. Autorství vyplývá ze Santiniho spolupráce se žďárským klášterem i z architektonického a symbolického charakteru stavby – v jejích rysech lze spatřovat zjevné vazby zejména na kostel sv. Martina v Chrašicích (dostavěný 1721) a na farní kostel sv. Václava ve Zvoli (1713–1717). Provádějícím stavitelem byl pravděpodobně František Witinhofer, Santiniho následovník působící ve Žďáře a okolí ve druhé čtvrtině 18. století.

Symbolika půdorysu přitahuje badatele dodnes. Stanislav Sochor označil v roce 1911 želvu v půdoryse kostela – bez bližšího doložení – jako symbol stálosti ve víře. Jaroslav Petrů v roce 1967 upozornil, že latinské slovo testudo označuje nejen želvu, ale také záštitu a klenbu, což nachází odezvu jak v ochranné roli milostné sošky pro poutníky, tak v oválné kostelní lodi zaklenuté plackou. Nejpodrobněji se tématem zabýval Lubomír Konečný v roce 1985: želva přešla z antiky do křesťanství jako symbol cudnosti – dobré manželky, která je mlčenlivá a neopouští svůj dům. Bílá výmalba interiéru vyjadřuje tutéž cudnost a celý zoomorfní půdorys tak odkazuje k mariánskému patrocinii i k obecné myšlence domu a přebývání v něm. Svébytnou paralelu nabídla sv. Terezie z Ávily, která ve svém spise Hrad v nitru přirovnává vnitřní usebrání člověka v modlitbě právě k želvě či ježkovi stahujícímu se do sebe.

Roku 1750 udělil poutnímu místu plnomocné odpustky na sedm let papež Benedikt XIV. a do Obyčtova začaly znovu přicházet průvody věřících, aby uctili dřevěnou polychromovanou sošku – barokní kopii gotické sošky P. M. Studniční ze žďárského kláštera. Stavba byla v průběhu dalších desetiletí upravována: roku 1798 byla snesena polygonální sakristie, která původně tvořila hlavu želvy.

Pro návštěvníka se zájmem o barokní architekturu nebo sakrální symboliku je Obyčtov mimořádným cílem. Kostel představuje ojedinělý příklad, kde architektonická forma a teologická myšlenka splývají doslova v jediném tvaru – a kde otázka, co přesně chtěl stavebník vyjádřit, dodnes živí vědeckou debatu.