Na návrší nad bývalou středověkou osadou Obora, zvanou německy Tiergarten, která ve středověku náležela hradu Loket, se dodnes dochovaly zbytky pozdně románského kostela zasvěceného svatému Linhartovi. Přesná doba jeho výstavby není objasněna, avšak první písemná zmínka pochází z roku 1246, kdy jej český král Václav I. daroval řádu křižovníků s červenou hvězdou. Kostel tedy prokazatelně existoval dříve, než se do písemných pramenů dostala sama osada Obora — ta je prvně připomínána až roku 1325, kdy král Jan Lucemburský udělil léna na lesní pozemky svému manovi Kojatovi z Otnavic. Ten si v bezprostřední blízkosti osady vybudoval vlastní sídlo, dodnes patrné jako tvrziště Kellerberg.

Přibližně v polovině 14. století se Obora i s kostelem stala součástí majetku nově se rozvíjejících Karlových Varů, jejichž přesné datum vzniku není známé. Nové osídlení v údolí řeky Teplé v okolí Vřídla postupně přebíralo roli střediska celé oblasti. Osada Obora tím ztrácela na významu, lidé se stěhovali do údolí a ves se vylidňovala. Kostel pravděpodobně zanikl koncem 15. století, kdy byla původně samostatná farnost zrušena a přenesena do Karlových Varů.

Ruiny v karlovarských lesích přitahovaly zájem badatelů již v 18. století. Roku 1722 si lázeňský lékař David Becher všiml, že v maltovém pojivu zdiva byl použit karlovarský vřídlovec — sinter z místních termálních pramenů. Toto zjištění nabylo nového rozměru při archeologickém průzkumu v letech 2003 až 2005, kdy bylo stejné maltové zdivo s příměsí vřídlovce identifikováno také v kostele svatého Mikuláše pod horou Krudum na Sokolovsku.

V roce 1989 zahájilo karlovarské muzeum systematický archeologický průzkum. Výsledky byly překvapivé. V lodi kostela byly odkryty kosterní pozůstatky muže se dvěma dětmi; v prostoru hlavního oltáře pak ležela kostra mladé ženy ve skrčené poloze — poloha rukou a nohou napovídala svázání. Archeologové předpokládají, že narazili na stopy dávného násilí. V prostých hrobech byly nalezeny ostatky dalších několika desítek osob, uložených ve čtyřech až pěti vrstvách nad sebou, což svědčí o delším období pohřbívání, případně o nedostatku místa. Průzkum přinesl také přes čtyřicet votivních kovových sošek zvířat a lidí.

Kostel byl jednolodní orientovanou stavbou prostého půdorysu. Obdélná loď o rozměrech 12,5 × 10 metrů navazovala na východě na čtvercový presbytář o rozměrech 8 × 8 metrů. Řádkové zdivo z lomového kamene pojené maltou s příměsí vřídlovce dosahovalo šíře 120 centimetrů; místy se na stěnách dochovala silnější hlazená omítka. U jižní stěny presbytáře stávala obdélná přístavba, nejspíše márnice. Mezi lodí a presbytářem se zachovaly zbytky základů triumfálního oblouku a kamenného prahu. V severní a jižní stěně se nacházely kónické portály — severním se přicházelo od osady, jižním na přilehlý hřbitov. V severovýchodním a jihovýchodním rohu lodi spočívají základy dvou bočních oltářů. Podlahu tvořila maltová vrstva se zapuštěnými čtvercovými cihlovými dlaždicemi.

Po ukončení průzkumu byly v letech 1998 až 1999 zbytky kostela zakonzervovány, okolní terén upraven a objekt zpřístupněn veřejnosti. Dnes ruiny nabízejí návštěvníkovi nenápadné, ale silné místo — připomínku zaniklé osady, tajemství ne zcela vysvětlených nálezů a tisíciletého sepětí tohoto kraje s termálními prameny, jejichž vřídlovec je doslova zabudován do samotného zdiva kostela.