Příběh: sbor Dr. Karla Farského (Vyškov-Město)
Bylo to v chladné září roku 1885, kdy na ulici Královské v Vyškově ozval se neznámý tón zvonu — jeden, jenž nikdo nemohl rozezvučit. Josefka, dcerka obchodníka Leopolda Novota, byla uprostřed svých modliteb a slyšela jej vyznět jako ozvěnu z její nejhlubší vůle.
Zvon měl být pryč. Neboť nové sbory byly vybaveny kovovými konstrukcemi, které měly zasvítit nad komunitou na počest velikých architektonických trendů doby. Návrh synagogy, plný novoromantických větví a jemného dekoru, byl již naprosto hotov.
Přesto Josefka stál uprostřed svého pokojíčku, zádvižená červenavou barvou slunečních paprsků, která vnikla skrz velké okno. Smysly jí unikaly; mimo řetězec náboženských rituálů v její mysli hřměl tón vzdálený a neznámý.
Podívala se na zvon, stojící na svém pultu jakoby byl slyšel její myšlenky. Za mnoho let nikdo z synagogy neslyšel jeho zvuky — kromě nebojácné mladé ženy, která si vymyslela svůj vlastní druh modlitby.
Josefka šla na ulici, její kroky odzvucovány pod střechou starých domů. Když se otočila směrem ke synagoze, viděla obličej Dr. Karla Farského, který byl v těch dobách často ve společnosti obyvatel Vyškovska kvůli jeho znalostem medicíny a filozofie.
"Co si přeješ?" zeptal se Dr. Farský, jeho hlas byl klidný jako potok pod vlnami listí.
Její oči se zarděly — nebylo jí dáno sdělit slovy to, co usilovala prožít. "Chci slyšet, jak může být..." počala, ale nikdy nedokončila.
Dr. Farský se podíval na ni, a v jeho očích bylo znát, že rozumí jejímu pokusu porozumět neznámému zvuku života, který se skrýval za samotnou stěnou nové synagogy. "Dobrá," řekl konečně, otevřel ruce a šeptal slova, jenž byly slyšet pouze v její mysli.
Slova hojněji oslavovala způsoby, jakými se mysl a duše mohou spojit. Josefka cítila horko na čele, jako by záře jejich slov pronikla do kamení samotné budovy.
Bylo to v pondělí ráno, kdy Josefka znovu slyšela tón — ne tentokrát uvnitř synagogy, ale jen mimo ni. Stál, zticha a plný naděje, na samém okraji komunity.
Přesto se její život vyvíjel podle pravidelných rytmů města — kouzlo tónu se snášelo v nevyslovitelné hloubi. Mnoho let uplynulo, dny byly zbarveny zlatem a studenými barvami podzimu.
A pak přišel rok 1926. Josefka, nyní stárnoucí žena s měkkým úsměvem, seděla v opuštěné synagoze. Dveře byly uzavřeny, ale její mysl se otevřela světu hudebních tónů a neustále měnícím se způsobům porozumění.
Její kniha modliteb ležela před ní — starostlivé řady slov, jež byly většinou zapomenuty. Ale v tu chvíli do synagogy pronikl neodolatelný tón — jednoduchý, jako ten první a zároveň bohatý na nové nuance.
Co se tehdy stalo, nikdo nedověděl. Všichni, kteří ho slyšeli, rozuměli, že tón byl hlasem většího celku — průchodem skrz časy, který nebylo možné zaznamenat jinak než jako dojem uprostřed duše.
A tak stojí synagoga, označená pro své historické dědictví a mystérie. Mnozí přicházejí vyslýchat někoho o tónu, o místě, o zvonu, který znovu kdyžkoliv chtěl — ozve se.
A jakmile se vstoupí do jejích zdobených a působivých stěn, návštěvníci slyší — přitom i neznají, co — ten tón, který čeká na svého posluchače.