Příběh: Kostel svatého Zikmunda (Stráž pod Ralskem)

Když se Matěj Kovář dotkl dveří, zůstal v nich prst.

Dřevo bylo studené, jako by je někdo před chvílí vyndal z ledničky pod zemí. Větev borovice, která se vlezla do trhliny mezi kameny, voněla pryskyřicí a něčím starým, co se nedá pojmenovat. Zvuk jeho vlastní dýchavičnosti mu zněl v uších jako cizí hlas – rychlý, rozrušený. Za sebou měl prázdný hřbitov, kde se jeho matka modlila každou neděli, dokud ji před rokem neodvezli do Mimoně. A teď tady stál, s klíčem v ruce, který mu dal farář jako „na památku“, a věděl, že to není pravda.

„Kostel je zavřený,“ řekl si sám, ale dveře se pod jeho rukou pomalu otevřely.

Nečekal na odpor. Nečekal vůbec nic. Ale když vstoupil, světlo svíček, které nikdo před ním nezapálil, se mu zdálo jako živočichové, jak se plazí po stěnách. Vzduch byl tlustý, nasycený prachem a něčím jiným – jako by se někdo nedávno potil v úzkých pasážích mezi lavicemi. Matěj zvedl hlavu a uviděl, že nad hlavním oltářem visí obraz svatého Zikmunda, ale ten nebyl namalovaný – byl vyřezán z tmavého dřeva, a když se na něj podíval, zdálo se mu, že mu král z obrazu mrká.

„To není možné,“ zašeptal.

Ale to nejhorší bylo, že nikde nebylo slyšet jeho vlastní hlas. Jako by ho kostel polykal, když mluvil. Když se otočil, uviděl na lavici uprostřed lodi svazek papírů – čerstvě rozložený, jako by ho někdo jen teď položil. Matěj se k němu přiblížil a uviděl, že je to jeho vlastní deník. Ten, který měl schovaný doma v komodě. Na první straně, napsané jeho rukou, ale jako by to bylo cizí písmo, stálo:

*„Dnes jsem lhal faráři. Řekl jsem mu, že jsem našel matčino tělo. Ale já jsem to neudělal. Byla to já.“*

Stránka pod tím byla prázdná. Jako by někdo čekal, až Matěj dopíše zbytek.

„Kdo jsi?“ zeptal se, ale věděl, že odpověď už zná.

Ve chvíli, kdy se dotkl papíru, se mu zdálo, že někdo nebo něco za ním vydechlo. Teplo mu proběhlo zády, jako by ho někdo políbil. A když se podíval zpět k oltáři, byl obraz prázdný. Na jeho místě visela jen černá plachta, jako by ji někdo rychle přetáhl přes něco, co tam předtím bylo.

Matěj se otočil a běžel ven. Dveře se za ním zavřely samy. Klíč byl pryč. Když se podíval na hřbitov, viděl, jak se mezi náhrobky pohybuje stín – vysoký, v dlouhém plášti, ale bez obličeje. A když se stín otočil, Matěj uviděl, že drží v ruce jeho klíč.

Následujícího dne našli Matěje Kováře v lese u Ralska. Seděl u kořene staré lípy, držel v ruce svazek papírů a neustále něco psal. Když ho našel lesní strážník, Matěj ani nezvedl hlavu. Jen řekl: *„Včera jsem přišel pro odpověď. Dnes už vím, že ji nikdy nedostanu.“*

Ale když strážník odcházel, slyšel, jak Matěj šeptá: *„Ale on tam je. Vždycky tam byl.“*

A když se strážník podíval zpět, byl kostel prázdný. A dveře byly otevřené.