Příběh: kaple svatého Jana a Pavla (Oploty)

Když se Markvartovi rozbil kůl a s ním i svět

Tma v kapli byla tak hustá, že by se dalo říci, že ji stvořil někdo, kdo nezná světlo. Jen slabý plátek měsíce se vloudil skrze malé okénko nad oltářem a padal na kamenný baldachýn, kde kdysi stála soška svaté Anny. Teď tam byla jen prázdnota, jako by ji někdo vytrhl a odnesl. Markvart z Oplot se opřel o studený mramor a jeho dlaně se mu zmáčely do prachu. *Třicet let jsem platil desátek, třicet let jsem nosil na zádech jejich hříchy, a teď mě chtějí pověsit za krádež.* Nešlo o pár snopů pšenice, nešlo ani o koně. Šlo o klíč, který našel v sýpce pana hejtmana, a který byl schován pod deskou s vyrytým křížem.

„Ty jsi blázen, Markvartu,“ zašeptal si sám, ale hlas mu zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. Vzduch v kapli voněl po vlhkém dřevu a starých svíčkách, které nikdo nedopaloval už léta. Někde v dálce zaklepalo kovářovo kladivo, ale zvuk se ztratil v tlustých stěnách, jako by ho pohltla zem sama.

Náhle se mu zdálo, že někdo nebo něco přišlo ke dveřím. Neotvíraly se, neposunuly se ani o milimetr, ale vzduch se najednou stal těžký, jako by se v něm něco hromadilo. Markvart zvedl hlavu a uviděl na oltáři světlo. Ne z okna, ne ze svíce — světlo jako by vytrysklo z prázdna, bílý plamen, který se vinul kolem baldachýnu a začal se měnit v postavu. Nebyla to socha, nebylo to ani nic, co by mohl popsat. Byla to *věc*, která stála a dívala se na něj.

„Ty jsi ukradl klíč,“ řekla. Nebo spíše *neřekla*, protože hlas nepronikl vzduchem, ale narazil přímo do jeho uší, jako by mu ho někdo vtiskl do lebky. „Ale ty jsi ho nechtěl.“

Markvart se zachvěl. „Já… já nevím, co říct.“

Postava se naklonila. „Oni ti dali příkaz, že ano.“

To ho uhodilo jako pěst do žaludku. *Pán hejtman. Jeho syn. Ti muži, kteří se smáli, když jim přinesl klíč.* „Já jsem neměl volbu!“

„Máš vždycky volbu, Markvartu z Oplot.“ Světlo se rozptýlilo, ale nezmizelo. Spíše se stalo něčím jiným — stínem, který se valil po zdi, kde byly vyřezány tváře morových světců. Sv. Rochus, sv. Sebastian, sv. Vitus… jejich oči se zdály žít vlastním životem. „Ty jsi přišel sem, protože jsi věděl, že tady někdo čeká.“

„Kdo jste vy?“ zeptal se, i když už věděl, že odpověď nebude mít smysl.

„Jsem ten, kdo ti ukáže cestu ven.“ Postava se rozplynula, ale ne zcela. Zůstala po ní vůně — jako by někdo rozlil po zemi trochu medu a trochu hořké byliny. Markvart se podíval na dveře. Byly stále zavřené. Ale na prahu ležel něco, co tam předtím nebylo: malý kamínek, hladký jako voda, s vyrytým křížem.

Vzal ho do ruky. Bylo to teplé.

Když vyšel ven, noc byla ještě temnější, než když vešel. Na návsi nikdo nesvítil, jen někde v dálce svítila lucerna u krčmy. Markvart se ohlédl k kapli. V okně nad oltářem se teď zjevně svítilo — ne měsíc, ne hvězda. Světlo, které tam předtím nebylo.

A když se podíval dolů, uviděl, že v jeho dlaních drží klíč. Ten samý, který našel v sýpce. Ale tentokrát na něm nebyla žádná zámka. Byla tam jen jedna slova, vyryta tak hluboko, že se zdálo, jako by je tam dal někdo, kdo ví, že je Markvart číst nebude:

*„Odevzdej ho, až budeš hotový.“*

Markvart zavřel pěst a klíč se v ní rozpadl na prach. Vtom uslyšel za sebou kroky. Někdo běžel po cestě, někdo, kdo ho hledal. Ale když se ohlédl, uviděl jen prázdnou silnici a na ní — jako by tam byla vždycky — sochu svatého Jana Nepomuckého. Jeho tvář byla obracena k kapli, jako by se modlil.

A Markvart z Oplot věděl, že už nikdy neudělá to, co mu přikázali.