Příběh: Letenská
„Kde jsi to schoval, ty lháči!“ Mikuláš sevřel hrdlo svého bratra tak silně, až mu z tváře vyprchala krev a zbyly jen dvě bílé skvrny v očích. Tlačil homelem do vlhkých kamení cesty, která vedla nahoru, směrem k Písku. Vzduch byl těžký pachem hnijících zbytků z trhu a blízkostí řeky, která v noci chladila každý nádech.
V rukou držel jen prázdný pergamen, zbytek dopisu, který měl změnit jejich osudy. Jeho bratr, mladý Jan, jen tichým chrpěním odpovídal, zatímco se jeho prsty křečovitě snažily uchopit okraj blízkého zdiva. Mikuláš ho pustil a Jan se zhroutil do prachu. Oba dýchali těžce, v tichu, které přerušoval jen vzdálený zvuk kostelních zvonů volajících k modlitbě.
„Je to tam, kde končí cesta ke svatému Petru,“ vyhrkl Jan s krvavým kašlem. „Tam, kde stromy přejíjí do ticha a kde kámen pohlcuje kroky.“
Mikuláš se narovnal. Pohled mu utekl k cestě, která stoupala prudce vzhůru. Věděl, že mluví o tom malém kostelíku, o kterém se v osadě šeptalo, že je zproštěný. Cesta ke svatému Petru nebyla jen stezkou, byla to hranice mezi světem lidí a světem, do kterého se nikdo neodvážil vstoupit po zapadnutí slunce.
Vycukal meč, spíše pro pocit bezpečí než pro boj, a vyrazil. Boty mu klapaly o tvrdý povrch ulice. Míjel domy, jejichž okna byla temná a zamčená, jako by se i zdi bály toho, co Jan prozradil. V nose cítil pronikavý pach senné váhy, kde se v noci hromadily stohy trávy a v nich někdy spali lidé, kteří neměli kam jít. Ale on nehledal útočiště. Hledal pravdu, která měla být zakopaná hluboko v zemi.
Když dorazil k místu, kde měl kostelík stát, zastavil se. Mlha se plazila po zemi jako bílý had a obklopovala staré zdi. Ticho zde bylo jiné. Nebylo to ticho klidu, ale ticho očekávání. Mikuláš začal hrabat v hlíně u základů zbytků svatěho Petra. Prsty mu mrznly, hlína byla studená a lepivá. Po dlouhé době narazil na kov.
Vytáhl malou železnou schránku. Když ji otevřel, uvnitř nebyl žádný dopis, žádné zlato ani drahokamy. Byl tam jen jeden jediný předmět: starý, zrezivělý klíč a lístek s jedním slovem, které napsal jejich otec předtím, než zmizel před deseti lety. Slovo bylo jméno jednoho z domů v ulici, kterou právě opustil.
Mikuláš ztuhl. Otočil se zpět k městu, k rozsvíceným lampášům v dálce. V tu chvíli mu za zády zapálilo. Cítil, jak ho někdo sleduje. Otočil se prudce, ale za ním byla jen mlha a prázdnota. Jenže v tom prázdnu zaslechl zvuk. Byl to zvuk kroků. Pomalých, rytmických, přesně takových, jaké měl jejich otec, když chodil po chodbách jejich dětství.
„Otce?“ zašeptal Mikuláš, a jeho hlas zněl v tichu cesty křehce a zoufale.
Žádná odpověď nepřišla, jen zvuk kroků se přiblížil. Mikuláš chtěl utéct, ale nohy měl jako z kamene. Cítil, jak mu do krku stoupá chlad, který nepocházel z nočního vzduchu, ale z hloubi země. Když se znovu podíval na klíč ve své dlani, zjistil, že kov začíná být horký. Téměř žhavý.
Během několika minut doputoval zpět do ulice, kde ho Jan nechal ležet v prachu. Jenže Jan tam nebyl. Na místě, kde před chvílí zápasil s bratrem, ležela jen jedna bota a v prachu byla vyryta hluboká rýha, jako by někdo nebo něco Jana prudce odtáhlo do strany, skrz zeď domu, který tam stál.
Mikuláš stál uprostřed ulice, v ruce žhavý klíč a v uších stále ten rytmický zvuk kroků, které teď nezněly z pedestrianské cesty, ale zevnitř stěn domů kolem něj.
Kdoenkoliv, kdo dnes prochází touto ulicí a hledá cestu k dávno zaniklému kostelu, může někdy pocítit, jak mu z mrazivé zdi domu letne na rameno neviditelný prst.