Příběh: kostel svatého Václava (Kostelec)

Když se mu z ruky vypadla svíčka a rozlila se po kamenných schodech jako krev, věděl, že už se nemůže vrátit.

Jméno mu bylo Radomír, ale nikdo v Kostelci ho tak nevolal – říkali mu *Ten z Hradce*, protože přišel odtud, od hradiště, kde jeho otec sháněl dřevo pro pány z Kyjova. Teď stál před kostelem svatého Václava, kde ho čekal farář s otázkami, které nemohl odpovědět. V ruce držel kousek pergamenu, na němž bylo napsáno jméno jeho bratra – *Václav* – a datum, které se mu zdálo jako odsouzení: *12. den po svátku sv. Martina*.

Schody pod ním voněly vlhkostí a starým kamenem, jako by je nikdo nečistil od staletí. Na pravé straně, kde kdysi stál vchod, byly ještě vidět stopy po kovových předmětech, které tam kdysi obrušovali – možná meče, možná řetězy. Radomír se podíval nahoru, na věž, kde se v záři měsíce leskly nové hodiny. *Roku 1913 je tu postavili*, pomyslel si. Ale on tu byl už dávno před tím, když kostel ještě neměl žádné hodiny, jen čas, který tekl jako voda mezi kameny.

„Radomíre!“ Farářův hlas pronikl skrze tmu jako meč. „Co ti je? Proč jsi přišel s tím pergamenem?“

Radomír se nepohnul. Na schodech pod ním ležela svíčka, kterou si vzal z kostela, a její vosk se roztekal po kamenech jako něco živého. *To není náhoda*, myslel. Nikdy mu nic nepadalo z ruky. Nikdy.

„Farář…“ Začal tiše. „Včera jsem našel hrob. Za hřbitovem, kde teče potok. Kosti… byly rozhozené, ale jedna z nich měla na sobě kroužek. Takový, jaký nosil můj bratr.“

Farář se přiblížil, jeho stín padl na Radomírovo tvář. „A co na tom je divného? Hřbitov je plný neznámých hrobů.“

„Na kroužku byl vyryty ten samý nápis. *Nedej zahynouti nám ni budoucím*.“ Radomír se podíval na pergamen v ruce. „To je z chorálu svatého Václava. Ale můj bratr zemřel před dvaceti lety. A ten hrob… byl čerstvý.“

Farář se zamyslel. Potom se podíval na kostel, jehož stěny byly neomítnuté, takže se dalo vidět, jak se pod omítkou schovávají staré cihly – červené, těžké, jako krev. „Pojď,“ řekl náhle. „Pokud tvrdíš, že jsi našel něco divného, mělo bys to ukázat.“

Radomír neodpověděl. Místo toho se podíval dolů, na schody, kde se vosk svíčky pomalu vsákal do kamene. *To není náhoda*, opakoval si v duchu. Ale co to pak je?

Když vstoupili dovnitř, kostel voněl prachem a starým dřevem. Na hlavním oltáři hořela jediné svíce, jejíž světlo padalo na vitráž nad vchodem – svatý Václav na bílém koni, s mečem v ruce a nápisem, který Radomír už znal nazpaměť. *Nedej zahynouti nám ni budoucím*.

„Tam dole,“ šeptl farář a ukázal na podlahu. „Pod tímto kamenem je krypta. Nikdo ji neotevřel od roku 1769.“

Radomír se posadil na lavici. Jeho ruce se třásly. „Co když tam není jenom hrob? Co když tam je něco, co nepatří sem?“

Farář se podíval na vitráž, pak na Radomíra. „Někteří lidé říkají, že kostel slyší. Že když někdo přichází s čistým srdcem, uslyší hlas.“

„Já nemám čisté srdce,“ vydechl Radomír.

Farář se usmál. „To není důležité. Důležité je, že přišel.“

Venku se náhle ozval zvuk – jako by někdo tiše zaklepal na dřevo. Radomír se podíval na hodiny na věži. *Dvanáct hodin*. Stejná hodina, ve které zemřel jeho bratr.

„Radomíre,“ řekl farář, „když jsi přišel sem, věděl jsi, že něco není v pořádku. Ale teď už nemůžeš odejít.“

Radomír se podíval na pergamen v ruce. Pak na vitráž. Pak na schody, kde ležela rozlita svíčka jako krev.

„Co když je to právě teď?“ zeptal se tiše. „Co když se mi teprve teď má otevřít oči?“

Farář nic neřekl. Jen se podíval na kryptu pod nimi, kde někde, hluboko v zemi, ležely kosti Antonů Görtzů a možná i někoho jiného. Někoho, kdo sem patřil, ale nikdy neodšel.

Radomír se rozhodl. Vstal a šel ke schodům do krypty. Vosk na kamenech už zasychal, ale on věděl, že to není konec. Jen začátek.

Když se poslední schod pod jeho nohou rozpadl, uslyšel šepot – jako by mu někdo šeptal do ucha: *„Ty jsi tu už byl dříve. Jen si na to nepamatuješ.“*

A když se podíval dolů, viděl, že mezi kostmi leží něco, co tam nemělo být. Kroužek. Stejně jako ten, který našel u potoka.

A na něm byl vyryty ten samý nápis.

*„Nedej zahynouti nám ni budoucím.“*

Radomír věděl, že už se nikdy nebude cítit stejný. Ale teď, když stál v temnotě krypty, mu bylo jedno. Protože konečně pochopil, že některé věci se nemohou vysvětlit. A některé tajemství čekají, až je někdo najde.

Když vystoupil zpět na světlo, farář na něj čekal s otázkou v očích. Radomír mu nic neřekl. Jen si vzal pergamen a šel pryč, směrem k hradišti, kde ho čekalo další tajemství.

Ale někde v hloubi kostela svatého Václava zůstalo světlo svíčky hořet. A někdo – nebo něco – tam čekalo, až se vrátí.