Příběh: zdymadlo Hořín

Když se voda v komoře zvedala sama, aniž by někdo čerpadla otáčel, a dřevěné lodě v ní pluly jako by je nesla neviditelná ruka.

Vesničané z Hořína se shromáždili u zdymadla, kde se voda v dolní komoře neustále zvedala, přestože ventily byly zavřené a žádný z mužů z továrny nedržel páku ovládání. Vlhký vzduch voněl železem a starou sádrou, smísenou s pachem vlhkého dřeva z lodí, které se v komoře kolébaly jako by je někdo tahal za neviditelné provázky. Starosta Jan Vávra, muž s tváří zbrázděnou hlubokými rýhami od větru a práce, zaklel a přiložil ruku na kamennou zeď. *„To není možné. Voda tu nestoupá sama.“*

Ale stoupala. Pomalu, ale neodvratně, jako by někdo pod zemí otáčel velkým kolovrátem. Muži se podívali na sebe, a když se podívali zpět, byla voda už o palec výš. Pak o dva. Pak se dotkla dna lodě, která tam ležela opuštěná od doby, kdy ji tam zanechal nějaký zedník, a ta se začala pomalu, jako by ji nosil proud, který tam nemohl být, posouvat k výstupu.

„Pánové,“ řekl mistr Sander, stavitel zdymadla, muž s vousy jako u starého medvěda, „tohle není práce lidských rukou.“ Jeho hlas zněl chraplavě, jako když se mu v krku zachytil prach z cihel. Všichni věděli, že Sander je muž, který ví, jak fungují stroje, a když on říká, že něco není možné, tak to není možné. Ale voda stoupala dál.

A pak se stalo něco, co nikdo nečekal.

Lodě v komoře se náhle zastavily. Jako by je někdo zadržel. A pak se jedna z nich, ta nejmenší, ta, která tam ležela opuštěná, začala se zvedat z vody. Neplavala. Neplula. Zvedala se vzduchem, jako by ji někdo tahal za provaz, který nikdo neviděl. Muži zakřičeli, někteří se uchytili za zeď, jiní se rozběhli pryč, ale lodě se zvedala dál, až byla nad hladinou, a pak se převrátila, jako by ji někdo vrhl. Dřevo se rozpadlo na kousky, a když se voda opět usadila, bylo tam jen pár prken a trosky.

„Co to bylo?“ zeptal se mladý učedník, který tam přišel s mistrem, a jeho hlas zněl jako ztrápený ptáčátko. Nikdo mu neodpověděl. Protože nikdo nevěděl, co to bylo.

O týden později přišel inženýr z Prahy, aby zkontroloval mechanismy. Voda stoupala znovu, tentokrát ještě rychleji, a když se muži podívali, uviděli, že se v komoře objevila další loď. Stará, rozbitá, s černými pruhy, jako by ji někdo spálil. A na ní ležela postava. Muž, nebo možná žena – bylo to těžké říct, protože tvář byla zakryta plachtou. Ale ruce… ruce byly svázané provazy, které nikdo tam nepoložil.

Inženýr se přiblížil a chtěl plachtu sundat. Ale když se dotkl provazu, ten se rozpadl na prach. A pod ním nebyla žádná tvář. Jen voda, která se opět začala zvedat.

Od té doby se nikdo neodvážil přiblížit ke komoře, když byla plná vody. A když se někdo přiblížil, slyšel, jak něco šustí pod hladinou. Jako by tam někdo čekal. Jako by tam někdo byl.

A když se voda v komoře zvedne sama, aniž by někdo čerpadla otáčel, a lodě v ní plují, jako by je nesla neviditelná ruka, tak vesničané ví, že je tam někdo. Někdo, kdo čeká, až se vrátí.