Příběh: Náhrobek Jakuba Jana Ryby
Studený vítr z Voltuše řezal do tváře a hnal suché listy kolem bot starého muže. Antonín stál u černé žuly a prsty přejížděl po hladkém chladu kamene, který právě dokončili. V roce 1953 byl tento obelisk novým, hrdým znamením v hrobce, ale pro Antonína byl jen tichým svědkem bolesti, která v rodině Rybů přetrvávala generace.
Zatnul zuby a podíval se na lsící povrch žuly. Tady leží Jakub Jan. Tady je konečně u kostela Povýšení svatého Kříže. Ale Antonín věděl, že tento klid je lži. V hlavě měl obraz z dopisů, které četl v archivech, obraz otce, který se musel vyprosit o milost pro vlastního otce.
Vzpomínal na Josefa Arnošta, syna skladatele. Představil si ho jako muže s přísným pohledem lékaře, který celý život léčil oči ostatních, aby viděli svět jasněji, zatímco on sám musel žít s obrazem otce, jenž se v zoufalství vzdal života v hloubi lesa. Josef Arnošt nepotřeboval žádné lékářské vzdělání, aby věděl, že v srdci jeho otce vyhaslo světlo dávno předtím, než dopadla ta poslední smrtící rána.
Antonín si vzpomněl na ten hrozný kontrast. Jakub Jan, tvůrce krásných melodií, které měly vyvolávat radost a zbožnost, skončil v zapomenuté zemi na morovém hřbitově. Bez kněze. Bez modliteb. Jako hřيشník, kterého země nechce přijmout. Ten pocit vyvržení, ta samota v hrobě mimo hradby církve, musela syna Josefa Arnošta pálit víc než jakákoli nemoc.
Kdybych byl on, křičel si Antonín pro sebe, snesl bych ho sem i proti vůli celého světa.
Sledoval, jak se odraz okolních stromů v leštěném kameni vlní. Josef Arnošt to dokázal. Po desítkách let, až v roce 1855, se mu podařilo otcova pozůstatky přenést sem, pod stín kostela. Bylo to vykoupení. Syn, který se stal uznaným profesorem, vybojoval pro otce místo v paměti i v hlíně, kde už nebyl vyvržen, ale ctěn.
Antonín se podíval na místo, kde měl být portrét. Zatím tam nebyla žádná tvář, jen prázdnota černé žuly. Věděl, že lidé budou chtít vidět obličej tvůrce, budou chtít vědět, jak vypadaly ty oči, které viděly tak hluboký smutek, že v nich utonuly. Jenže kdo z nás dnes ví, jak skutečně vypadal muž, který se rozhodl odejít do ticha lesa?
Zvuk vzdáleného zvonu kostela prořízl ticho hřbitova. Antonín pocítil v hrdle horkou hrčku. Uvědomil si, že stojí mezi dvěma muži, z nichž jeden tvořil hudbu pro nebe, a druhý ji tvořil pro otce, který ji už nemohl slyšet. Josef Arnošt odpočívá blízko. Syn a otec jsou konečně vedle sebe, ale odděluje je propast, kterou žádný lékářský zákrok ani žulový obelisk nedokáže zaplnit.
Když Antonín odcházel, zastavil se u brány a ohlédl se. Černý kámen v zapadajícím slunci vypadal jako trhlina v zemi. Věděl, že lidé budou chodit k tomuto pomníku, budou obdivovat leštěný povrch a číst jméno slavného skladatele. Budou vidět pomník, ale neuvidí kříž v lese nad Voltuší, kde se všechno zlomilo.
Budou vidět vítězství památky nad zapomněním, ale neuvidí ten tichý pláč syna, který musel čekat čtyřicet let, než smí jeho otec spát v posvěcené zemi.
Ten pocit nedokončenosti ho táhl zpět. Chtěl vědět, zda v tom tichu mezi hroby stále zní ta poslední, nedopsaná skladba, kterou Jakub Jan nechal nedokončenou v lese.
Kamen přetrvá století, ale ticho v lese nad Voltuší stále čeká na odpověď, kterou z hřbitova nikdo nepřinese.