Příběh: Okresní soud v Táboře
„To není možné, ty papíry tam před minutou byly!“ vykřikl písař Jan Matějka a zběsile přejížděl dlaní po hladké dřevěné ploše stolu. V sále znělo jen tiché tikot hodin a vzdálené tichý šum stromů z bývalé klášterní zahrady, která nyní obklopovala nově vybudovaný sál spravedlnosti. Matějka se rozhlédl po místnosti. Vzduch voněl čerstvým vápnem, lakovaným dřevem a mírným přitóny vlhkosti, která stoupala z hlubokých sklepů s jejich těžkými klenbami.
Nad ním se v zrcadlovém stropu odrážela jeho vlastní rozrušená tvář, ale i zmatené pohledy ostatních přítomných. V roce 1871 byla tato budova symbolem řádu a nezpochybnitelné pravdy, přesto se právě teď v jejím srdci dělo něco, co odporovalo všem zákonům logiky. Zmizela spisová složka s případem, který měl být právě tehdy uzavřen.
Uprostřed síně stál muž, kterého nikdo neznal. Jmenoval se v záznamech jako Vincenc Švanda, ale jeho přítomnost v sále byla stejně nejasná jako zmizení dokumentů. Švanda neměl na sobě šaty slušného měšťana; jeho plášť byl zaprášený, jako by přišel z cest, které nevedou po cestách, ale skrze zapomenuté hvozdy. Stál nehybně, s rukama sepjatýma za zády, a hleděl přímo do zrcadlového stropu. Jeho oči nehleděly na odraz, ale zdánlivě skrz něj, do nějakého neviditelného prostoru nad nimi.
Soudce udeřil dlaní do stolu, až se zachvěly inkoustovnice. „Kde jsou ty listy, Matějko? Kdo je mohl vzít, když nikdo z místnosti nevyšel?“
Matějka mlčel. Díval se na Švandu. Muž se pomalu otočil. Na tváři měl tichý, téměř soucitný úsměv. Když promluvil, jeho hlas zněl hluboce, jako když vítr projde prázdnou chodbou. „Některá rozhodnutí nejsou určena pro papír, pane soudce. Některá pravdy se dají zapsat jen do země, ze které jsme vyrostli.“
V ten moment se v sále rozlehlo tiché, kovové cinknutí. Všichni ztuhli. V prostoru mezi soudcem a obžalovaným se začal vznášet jeden jediný list papíru. Nebyl to však žádný ze zmizelých dokumentů. Byl to starý, zažloutlý pergamen s pečetí, kterou nikdo z přítomných nepoznal. Papír pomalu klesal k zemi, jako by ho vedla neviditelná ruka.
Matějka se sklonil a zvedl list. Když se na něj podíval, zbledl. Na papíře nebyl žádný text, pouze precizně nakreslený plán budovy, ve které se nacházeli, ale s jedním zásadním rozdílem. V plánu byla znázorněna místnost, která v žádném stavebním projektu neexistovala. Byla umístěna hluboko pod základovými klenbami, v místě, kde by měla být jen skalní podložka a staré kořeny klášterních stromů.
„Kdo jste a co to znamená?“ vyhrkl písař.
Vincenc Švanda už neodpovídal. Udělal jediný krok směrem k çıklému štítu budovy, který v dopoledním světle vrhal dlouhý, ostrý stín do síně. V momentě, kdy jej paprsek slunce zasáhl přesně v rameni, muž prostě přestal být. Nebyl slyšet žádný krok, žádné zavření dveří. Jen ticho, které bylo tak hmatatelné, až z něj mrazilo v zátylku.
Soudce se pokusil o rozumné vysvětlení, mluvil o optickém klamu a o nervozitě písaře, ale zrcadlový strop v hlavní síni už neukazoval jen odrazy lidí. Kdo se v následujících dnech do něj dlouho díval, tvrdil, že v hloubi skla vidí postavu muže v zaprášeném plášti, jak stojí v té neexistující místnosti hluboko pod zemí a trpělivě čeká, až někdo najde cestu dolů.
Kdykoliv dnes někdo vstoupí do sálů tohoto domu spravedlnosti, může cítit ten zvláštní chlad stoupající ze sklepních klenb a pocit, že zrcadla nad hlavou střeží tajemství, které zákon nikdy nedokáže odsoudit.