Humniště Tvrz

Vítejte na místě, které na první pohled možná působí jako tichý kout současného zemědělského areálu, ale pod jehož povrchem a v jehož bezprostředním okolí tluče srdce dávné historie. Stojíte v lokalitě zvané Martinice, která však v dobách své největší slávy nesla jméno Humniště. Než se vydáme po stopách minulosti, rozhlédněte se kolem sebe. To, co vidíte, je výsledek staletí proměn. Před vámi se rozkládá prostor dnešního hospodářského dvora, ale vaše představivost by měla zamířit k terénním nerovnostem a skrytým zbytkům staveb, které se krčí v trávě a pod nánosy hlíny. Právě zde se kdysi nacházela středověká vesnice, jejímž středobodem byla pevná tvrz, sídlo místních pánů.

Nyní se společně přenesme v čase hluboko do patnáctého století. První písemné zmínky nás zavádějí do roku čtrnáct set šestnáct. V té době byla zdejší tvrz i s přilehlou vesnicí předmětem významného obchodu. Tehdejší majitelé se rozhodli své državy prodat a novými pány se stali bratři Jan a Petr ze Studeněvsi. Představte si ten ruch, který zde musel panovat. Humniště nebylo jen osamoceným sídlem, ale živoucím společenstvím lidí, kteří obdělávali okolní pole a hledali ochranu u zdí své tvrze. Tato stavba nebyla pouhým obydlím, ale symbolem moci a bezpečí v neklidných dobách české historie.

Pojďme se nyní podívat blíže na to, jak tato tvrz vlastně vypadala a co z ní můžete spatřit dnes. Pokud se zaměříte na vyvýšené místo, takzvanou ostrožnu, díváte se na samotné základy někdejšího opevnění. Stavitelé, jejichž jména bohužel odvál čas a zůstávají nám neznámá, využili přirozené strategické polohy terénu. Aby byla ochrana sídla dokonalá, byla tvrz obehnána pevnou hradbou. Všimněte si prohlubní v terénu, které obepínají toto místo. Díváte se na pozůstatky suchého příkopu. Ten nebyl naplněn vodou, ale jeho hloubka a strmost představovaly pro případné útočníky značnou překážku. Vstup do celého areálu se s největší pravděpodobností nacházel na severozápadní straně, kudy do tvrze přijížděli jezdci na koních i povozy se zásobami.

Dnes zde sice nestojí vysoké věže ani zdobené paláce, ale pokud skloníte zrak k zemi, uvidíte skrovné, leč výmluvné stopy. Jsou to základy rozpadlého zdiva, které vykukují z terénu jako kosti dávného obra. Tyto kameny pamatují kroky rytířů i každodenní starosti poddaných. Každý úlomek malty a každý opracovaný kámen, který zde najdete, je tichým svědkem architektury, která musela ustoupit času a lidské potřebě stavebního materiálu.

Historie Humniště je však především historií lidí, kteří zde zanechali svůj otisk. Mezi prvními významnými osobnostmi se objevuje Slavata z Humniště a Radýciny, jehož jméno je pevně spjato s kořeny tohoto místa. Po již zmíněných bratrech ze Studeněvsi se zdejší panství dostalo do rukou mocného rodu Bořitů z Martinic. Právě tento rod dal místu jeho druhé jméno, které používáme dodnes. Mezi majiteli se objevuje Volf Bořita z Martinic a také Eliška Zajícová z Martinic, která do historie sídla vnesla ženský prvek a noblesu tehdejší šlechty.

Nesmíme zapomenout ani na Floriána Gotharda Žďárského, který představuje další kapitolu v držení tohoto majetku. Snad nejznámějším jménem spojeným s tímto rodem je však Jaroslav Bořita z Martinic. Tento muž se nesmazatelně zapsal do dějin celého českého království jako jedna z obětí pražské defenestrace. Ačkoliv jeho hlavní sídla byla jinde, jeho rodové kořeny a majetkové vazby k tomuto kraji dodávají Humništi na historickém významu. Představte si, jak se zde tito mocní muži a ženy procházeli, jak plánovali své politické tahy a jak spravovali své panství právě z těchto míst, kde nyní stojíte.

Osud tvrze se však začal naplňovat v šestnáctém století. V roce patnáct set čtyřicet osm se v historických pramenech objevuje smutný zápis. Tvrz je uváděna jako pustá. Co se přesně stalo, zůstává částečně zahaleno tajemstvím. Možná přestala vyhovovat nárokům na moderní a pohodlné bydlení renesanční šlechty, možná za jejím zánikem stály hospodářské potíže nebo válečné útrapy. Vesnice Humniště postupně zanikla a její jméno bylo nahrazeno Martinicemi, podle nového panského dvora, který zde vyrostl.

Nyní věnujte pozornost jedné zajímavosti, která vysvětluje, proč z tak významné stavby zbylo tak málo. Rozvaliny staré tvrze totiž nezanikly jen přirozeným rozpadem. Staly se cenným zdrojem stavebního kamene pro okolí. Lidé z blízkých vesnic i stavitelé nového hospodářského dvora rozebírali staré hradby a paláce, aby z nich vybudovali nové domy, sýpky a chlévy. Kameny, které kdysi chránily šlechtu, tak dnes dost možná tvoří základy budov, které vidíte v okolí. Je to fascinující koloběh, kdy staré dává život novému, i když za cenu ztráty původní podoby památky.

Záhadou zůstává přesná podoba vnitřního uspořádání tvrze. Jelikož se nedochovaly žádné podrobné plány, můžeme se jen dohadovat, kde stála hlavní obytná budova a kde byly hospodářské přístavky. Archeologické stopy naznačují, že šlo o kompaktní a velmi efektivně navržené sídlo, které dokázalo využít každý metr čtvereční na ostrožně. Absence výrazných nadzemních trosek v nás vyvolává pocit pokory před silou přírody a času, který dokáže i pevné kamenné sídlo proměnit v pouhé vlnění v krajině.

Při pohledu na tyto skromné pozůstatky si možná položíte otázku, zda má smysl navštěvovat místa, kde se nedochovaly vysoké zdi a bohatá výzdoba. Odpověď najdete v atmosféře, která zde panuje. Humniště je místem pro tiché rozjímání o pomíjivosti lidského snažení. Je to místo, kde historie nekřičí z plakátů, ale šeptá z každého trsu trávy a z každé prohlubně v zemi. Je to příležitost stát se na chvíli badatelem a objevitelem, který v terénu hledá neviditelné nitky minulosti.

Než se vydáte na další cestu, dopřejte si ještě několik minut klidu. Projděte se kolem míst, kde býval suchý příkop, a zkuste si představit, jak vysoké musely být hradby, které se nad ním tyčily. Podívejte se směrem k severozápadu, kudy kdysi vedla hlavní cesta do srdce tvrze. Vnímejte ten rozdíl mezi dnešním poklidným zemědělským provozem a středověkou vřavou, která zde kdysi utichla.

Děkuji vám, že jste se zastavili u zříceniny Humniště. Doufám, že vám toto vyprávění pomohlo poodhalit roušku tajemství, která toto místo obestírá. Až budete odcházet, vezměte si s sebou vědomí, že i ty nejmenší zbytky zdiva v sobě nesou velké příběhy našich předků. Pokud máte chuť, prozkoumejte ještě okolní terén, ale buďte prosím ohleduplní k místu i k jeho současnému využití. Každý váš krok zde vede po stopách historie, která si zaslouží naši úctu a vzpomínku. Loučím se s vámi a přeji vám mnoho dalších zajímavých objevů na vašich cestách za poznáním naší společné minulosti. Na shledanou.