Rudolfova štola Přivaděč

Rudolfova štola je renesanční přivaděč v Praze s délkou přes jeden kilometr, vybudovaný v 16. století za vlády Rudolfa II. Sloužila k zásobování rybníků v Královské oboře vodou z Vltavy a je dnes uznávána jako technická kulturní památka.

Císař Rudolf II. Habsburský rozhodl o jejím postavení v roce 1583, kdy plánoval zřídit rybník ve své kratochvíli v Královské oboře. Projekt využil rozdíl hladiny Vltavy mezi Starým Městem a Královskou oborou, aby zajistil potřebný spád pro přítok vody. Financování stavby zajišťovaly české stavy. Vedli realizaci vrchní hormistr Lazar Ercker ze Schreckenfelsu a vrchní důlní měřič Jiří Oeder ze Saska, kteří pro stavbu najali zkušené havíře a objednali techniku v Kutných Horách.

Stavba začala v roce 1584 hloubením pěti svislých šachet. Havíři postupovali pomalu, dosáhli dna budoucí štoly pravděpodobně na jaře roku 1586. Původní plán zahrnoval dvanáct čelb, avšak kvůli vodním přívalu musela být třetí šachta v hloubce 15 metrů zasypána, což snížilo počet čeleb na deset a prodloužilo prostřední úsek. Ražba probíhala mezi lety 1589 a 1593, s poslední prorážkou dne 17. července 1593. Havíři se potýkali s přívaly podzemních pramenů, nesoudržnou horninou vyžadující výdřevu a extrémně tvrdou skálou, kterou bylo nutné lámat ohněm. Rudolf II., neuspokojený s postupem, nařídil Isaacovi Phendlerovi, aby každý týden zakresloval stav prací.

Tento přivaděč má celkovou délku 1098 metrů a překonává výškový rozdíl hladin Vltavy o 110 centimetrů. Trasa prochází pod terénem Letny, ulicí Nad štolou, Letenským náměstím, Čechovou ulicí a horní částí Královské obory. Štola má vejčitý profil s výškou od dvou do čtyř metrů a šířkou od 90 do 150 centimetrů, je ražená, konce jsou obezděny cihlami a dno pokryto keramickými žlabovkami. Odběrné zařízení se nachází v žlutě omítnutém domku, tzv. havírně, u Helmovského jezu na levém břehu Vltavy, kde byl mechanismus stavidel. Stromovce zakončuje zděný portál s korunkou, letopočtem 1593 a iniciálou R. K objektu patří také čtyři průduchy, z nichž jeden v Čechově ulici je zakryt věžičkou z roku 1906.

Stav štoly se postupně zhoršil kvůli hnilobě výdřevy a nedostatečné údržbě. Kanál bylo zaplňováno bahny a odpadky, což vyžadovalo opravy a nahrazení výdřevy vyzdívkou. V 80. letech 20. století se zvažoval plán na přeražení štoly a stavbu betonového vodotoku, což však nebylo provedeno z finančních důvodů. Po roce 1989 se o udržení objektu staral geolog a speleolog Vladimír Vojíř.

Veřejnosti byla štola částečně zpřístupněna v roce 1991 při Jubilejní zemské výstavě a v roce 1997 při výstavě o Rudolfu II., kdy bylo možné navštívit 350 metrů tunelu. Kvůli špatnému technickému stavu byla následně uzavřena a v roce 2002 byla znovu poškozena povodněmi.

Rudolfova štola představuje významný technický úspěch renesančního období, svědčící o ambicích Rudolfa II. i dovednostech tehdejších havířů. I přes omezenou přístupnost zůstává důležitou součástí pražského podzemního dědictví, které stojí za zkoumáním.