Kuchyňka Usedlost

Vítejte v Libni, v jedné z těch pražských čtvrtí, kde se historie stále prolíná s každodenním životem. Stojíte právě před budovou, která nese název Kuchyňka. První dojem z tohoto místa je velmi příjemný, protože vás vítá rozlehlý patrový obytný dům, který svou velikostí i vzhledem působí velmi důstojně. Když se na něj podíváte, hned si všimnete jeho charakteristické valbové střechy a balkonu, který se nachází přímo nad středním vstupem. Je to místo, které v sobě nese stopu různých dob a osudů, a i když dnes možná vypadá jako klidný kout v ulici Květinářská, její minulost byla plná změn a zvratů.

Pojďme se nyní trochu zastavit u toho, jak toto místo vzniklo a jaký byl jeho původní smysl. Kuchyňka nebyla vždy jen obyčejným domem, jak jej vidíme dnes. V původním smyslu šlo o viniční usedlost. Představte si tedy, že v prostorech kolem vás kdysi rozkvétaly vinice, hrozny vinného hroznu zde zrály na slunci a celý tento prostor byl určen k pěstování vína a jeho následnému zpracování. V polovině osmnáctého století, konkrétně kolem roku tisíc sedm set padesát, patřila tato vinice primátoru Františku Jakubovi Unkofferovi. Byl to muž s určitým společenským postavením, který zde pravděpodobně hledal klid mimo centrum města a užíval si plody země.

Nyní věnujte pozornost samotné architektuře, kterou máte před sebou. Pokud se podíváte pozorně na hlavní budovu, uvidíte její vyváženou kompozici. Kromě hlavního domu si všimněte i barokního přízemního domku s mansardou, který k hlavní budově přiléhá. Tento menší objekt dodává celému souboru určitou asymetrii a šarm. Celý komplex získal podobu, kterou dnes vnímáme jako empírový zámeček, zhruba v polovině devatenáctého století. Styl empíru se vyznačuje čistotou linií a určitou vznešeností, což můžete vnímat i při pohledu na průčelí domu. Všimněte si, jak budova působí harmonicky a jak balkon nad vstupem vytváří přirozený středový bod celého objektu.

Když budeme mluvit o osobnostech, které s Kuchyňkou byly spojeny, nesmíme zapomenout na Johannu Würtenbergovou. Právě ona v roce tisíc osm set padesát získala usedlost do svého vlastnictví a právě za jejího působení budova získala onen vzhled empírového zámečku, který vás nyní obklopuje. Je fascinující pomyslet si, jak se s každým novým vlastníkem měnila i funkce tohoto místa. Na počátku dvacátého století, kolem roku tisíc devět set, přešla usedlost do rukou rodiny Ubelliovů. S nimi se zde pravděpodobně vracela atmosféra rodinného sídla, i když doba se neustále měnila.

Nyní vás chci vzít k jedné z nejvíce dramatických částí historie tohoto místa. Možná si říkáte, proč zde dnes nevidíte žádné vinohrady. Odpověď nás vrací hluboko do historie, konkrétně do roku tisíc sedm set padesedm. V té době do Prahy vpadli francouzští vojáci. Během tohoto vpádu došlo k naprosté devastaci místních vinic. Představte si ten zmar, když byly pečlivě pěstované vinečky zničeny a v některých případech dokonce zkrmeny zvířatům. To byl konec zlaté éry vinařství v tomto konkrétním místě. Vinice byly zničeny tak彻底ně, že se již nikdy nevrátily v původním rozsahu.

Zajímavé je, jak se budova přizpůsobovala novým dobám. Po zániku vinic a po časech jako rodinné sídlo začala Kuchyňka sloužit jako zahradní restaurace. Představte si si tedy lidi, jak sem přicházeli na odpolední kávu nebo oběd, užívali si stínu stromů a atmosféru zahradního zřízení. Tento provoz trval až do roku tisíc devět set čtyřicet osm, kdy se s příchodem nového politického režimu vše změnilo. Budova ztratila svůj charakter restaurace a v roce tisíc sedm set sedmdesát byla přestavěna na ubytovnu pro zaměstnance místní továrny. Z luxusního zámečku a příjemné restaurace se tak stalo funkční místo pro ubytování dělníků.

Je to zvláštní kontrast, že jedna a ta samá budova mohla být domovem primátora, šlechtovny, místem společenských setkání v restauraci a nakonec ubytovnou pro pracovníky průmyslu. Právě v tomto kontrastu spočívá hodnota Kuchyňky. Je to živý důkaz toho, jak se měnila funkce městských prostor v Praze a jak se Libeň transformoval z vinařského předměstí v průmyslovou čtvrť. Dnes je však Kuchyňka chráněna jako kulturní památka České republiky, což znamená, že její hodnoty jsou uznány a budova má být zachována pro budoucí generace.

Podívejte se ještě jednou naposledy na celkový soubor budov. Vnímejte ten klid, který zde dnes panuje, a zkuste si v duchu dopředit všechny ty vrstvy času. Od šumění listů v zapomenutých vinicích přes smích hostů v zahradní restauraci až po kroky dělníků v chodbách ubytovny. Všechny tyto příběhy jsou vytesány do těchto stěn a vtisknuty do architektury, kterou právě teď obdivujete.

Děkuji, že jste se mnou doputovali k tomuto fascinujícímu místu. Kuchyňka je sice tichá památka, ale její historie mluví velmi hlasitě o osudech lidí a města. Nyní vás zvaný k dalšímu prozkoumávání okolí Libně, kde vás čeká mnoho dalších skrytých pokladů a příběhů. Přeji vám příjemnou pokračující procházku a doufám, že vás tento krátký výlet do minulosti obohatil. Na shledanou.