Dolní Lutyně: Taaffeové, svatý Patrik a Olše u polské hranice

Obec na Olši u polské hranice

Dolní Lutyně patří do okresu Karviná v Moravskoslezském kraji a leží v historickém Těšínském Slezsku. Na západě sousedí s Bohumínem, na jihu s Orlovou, na východě s Dětmarovicemi a na severu s Polskem. Obec se rozkládá převážně na levém břehu Olše, nedaleko jejího soutoku s Odrou³. Samotný soutok ale leží už na území Bohumína. Obec tvoří dvě katastrální území, Dolní Lutyně a Věřňovice, dohromady asi 25 km².

Severní část obce leží v údolní nivě Olše. Jsou tu souvislá pole s kvalitní zemědělskou půdou, protkaná hustou sítí odvodňovacích kanálů. Jižní část leží ve zvlněné krajině a zástavba je tu rozptýlená³. Obcí protéká potok Lutyňka, který se vlévá do Olše. Z větších vodních ploch je na území obce zatopená pískovna, kde se těží štěrkopísek, a Farský rybník³.

Dolní Lutyně měla podle obce vždy převážně zemědělský charakter a většina obyvatel dnes dojíždí za prací do okolních měst a obcí. Počet obyvatel v posledních letech roste, hlavně díky lidem, kteří se sem přistěhovali³. Ve znaku má obec modrý štít se zlatým obilným snopem a dvěma stříbrnými růžemi, které připomínají připojené Věřňovice.

Luthina, Německá a Polská Lutyně

Poprvé je obec zapsána v roce 1305 jako Luthina, v soupisu desátků vratislavského biskupství³, tedy biskupství v dnešní polské Wrocławi. Ves pravděpodobně založili benediktini z orlovského kláštera v době kolonizace Horního Slezska na konci 13. století. Ležela v Těšínském knížectví, které se v roce 1327 stalo lénem české koruny. Původně to byla jedna velká ves. Později se rozdělila na dvě osady, Německou a Polskou Lutyni. Někdejší Polská Lutyně je dnes Lutyně, část města Orlové.

Přívlastek Německá sloužil k rozlišení od sousední Polské Lutyně. Po druhé světové válce dostala obec dnešní jméno Dolní Lutyně, polsky Lutynia Dolna. V roce 1365 prodal těšínský kníže Přemysl obě Lutyně Paškovi z Barutswerde. Později část vsi znovu připadla těšínským knížatům k fryštátskému panství a část zůstala samostatným statkem.

Farní kostel svatého Jana Křtitele je poprvé doložen v roce 1447. Podle soupisu takzvaného svatopetrského haléře, tedy dávky odváděné papeži, tehdy nezaplatil určenou částku šesti grošů⁴. V 16. století se farnost stala luterskou, protože šlechtičtí majitelé, Geraltovští z Geraltovic a Šlikové, zůstávali u protestantství. Ještě v roce 1652 byl kostel v rukou luterského kazatele. Na jaře 1654 pak z nařízení císaře Ferdinanda III. prošel severním Těšínskem ozbrojený konvoj, který zavíral protestantské kostely a vyháněl jejich duchovní⁴.

Prvním doloženým katolickým farářem byl od roku 1671 Pavel František Buchalik, který tu působil 32 let. Podle vizitační zprávy z roku 1688 se na faře vařilo pivo. Tatáž zpráva popisuje kostel jako celý dřevěný na zděných základech. Dřevěná zvonice byla spojená s kostelem, kostel, zvonice i márnice měly doškové střechy a hřbitov obklopovala trámová ohrada⁴. Faráři tehdy bydleli v Dětmarovicích a do Lutyně se vrátili až v roce 1792, kdy tu byla postavena nová fara⁴.

Taaffeové z Irska

Od roku 1700 patřila Dolní Lutyně hrabatům Taaffeům³, šlechtickému rodu z Irska. Toho roku ji zdědil hrabě František Taaffe a jeho rod ji pak držel téměř sto let. Výraznou stopu tu zanechal Mikuláš Taaffe, rodák z Irska a generál císařské armády, který později koupil i Fryštát. Byl patronem a fundátorem nového kostela⁴.

V dubnu 1740 byl starý dřevěný kostel rozebrán. Jeho hlavní oltář daroval hrabě Taaffe kostelu v sousedním polském Godowě a kazatelnu kapli v Gołkowicích⁴. Trámy z kostela byly údajně použity na stropy nového zámku. Stavbu brzy přerušila válka: v prosinci 1740 vtrhl do Slezska pruský král Fridrich II. Nový kostel byl dokončen až v roce 1746 a 28. listopadu slavnostně požehnán⁴.

Jako připomínku staré vlasti dal Mikuláš Taaffe zhotovit sochy irského patrona svatého Patrika. Jedna z roku 1749 stojí u předního vchodu na hřbitov v Dolní Lutyni⁵, druhá ve Fryštátě, dnes části Karviné. Pískovcová socha zobrazuje světce jako biskupa s mitrou na hlavě. Kolem podstavce je pozdější litinová mřížka².

Taaffeové si v Dolní Lutyni postavili jako letní sídlo barokní zámek. V roce 1792 koupili Dolní Lutyni hrabata Larischové, majitelé Karviné. Larischové pak využili nerostné bohatství kraje k jeho hospodářskému rozvoji³, Dolní Lutyně ale zůstala převážně zemědělskou obcí. Po roce 1945 majetek postupně chátral. Z areálu bývalého zámku se zachovala bývalá správní budova, sýpka a hospodářská budova³.

Kostel svatého Jana Křtitele

Kostel stojí na vršku ve středu obce a obklopuje ho hřbitov, kde se dodnes pohřbívá. Třináct let po dostavbě, 9. září 1759, ho vysvětil vratislavský kníže-biskup Filip Gotthard Schaffgotsch⁴. Má jednu loď se dvěma bočními kaplemi a čtyřbokou věž v západním průčelí, krytou zvonovou bání. Nad střechou lodi je malá vížka, takzvaný sanktusník. Klenby lodi, kruchtu, tedy vyvýšenou galerii v západní části kostela, a parapety oratoří zdobí bohatá štuková výzdoba s rostlinnými rozvilinami a rokajemi, ozdobami připomínajícími mušli. Obec kostel hodnotí jako velmi zdařilou barokní stavbu s jednotným vnitřním zařízením z doby vzniku².

V areálu hřbitova stojí kromě svatého Patrika také barokní sochy svatého Jana Nepomuckého a svatého Antonína Paduánského z poloviny 18. století a kamenný kříž z druhé poloviny 19. století². Socha Jana Nepomuckého je podle farnosti starší než dnešní kostel. Zachytil ji totiž už slezský kreslíř a mědirytec Friedrich Bernard Werner na vyobrazení kostela dřevěného⁴.

Ve věži visí podle farnosti vzácný renesanční zvon z konce 15., spíše však z počátku 16. století. Za první světové války ho před rekvizicí zachránil farář Jindřich Dziekan. Tři zvony, které farnost koupila v roce 1924 u firmy J. Herold v Chomutově, za druhé světové války zabavily nacistické okupační úřady. Nové zvony ulil v roce 1994 zvonař Josef Tkadlec v Halenkově na Valašsku. Největší z nich, svatá Hedvika, váží 250 kilogramů, další dva nesou jména svaté Anežky České a svatého Jana Sarkandra⁴.

Vzhled kostela se během staletí měnil. V roce 1860 byly přestavěny prohnilá střecha a věž. V roce 1987 dostala věž měděný plech a střecha plechovou krytinu, což podle farnosti výrazně změnilo jeho podobu. V roce 1996 byl restaurován hlavní obraz Křest Krista a erby zakladatelů, hraběte Taaffeho a jeho manželky Marie Anny von Spindler. V roce 2009 bylo upraveno odvodnění a stabilizován svah⁴.

Rybníky, stodola a tramvaj

Na počátku 19. století patřily k lutyňskému panství vedle Německé Lutyně také Dětmarovice, Nová Ves, Skřečoň a Věřňovice, k tomu několik dvorů, pivovar, mlýny a řada rybníků. Zhruba do poloviny 19. století byla na území obce rozsáhlá rybniční soustava⁶. Největší rybník Nerad měl rozlohu přes 300 hektarů⁷. Rybníky zanikly a na jejich místě jsou dnes pole.

Z venkovských staveb té doby se v lokalitě Nerad u pískovny dochovala srubová stodola z počátku 19. století. Je roubená z neotesaných kmenů, jeden její konec je mnohoboký a druhý má trojúhelníkový štít s přístavkem. Na delších stranách má dvoudílná vrata a část stodoly je podsklepená². Stodola patří k takzvaným polygonálním stodolám a je kulturní památkou.

Na přelomu 19. a 20. století výrazně ovlivnil život obce farář Jindřich Dziekan, který tu působil od roku 1888. Stál u vzniku sboru dobrovolných hasičů v roce 1892, rolnického spolku, školy na Zbytkách v roce 1905 i mateřské školy⁴. Při rakouském sčítání v roce 1910 uvedla naprostá většina obyvatel jako obcovací řeč, tedy jazyk, kterým běžně mluví, polštinu. V roce 1913 začaly Slezské zemské dráhy provozovat elektrickou úzkorozchodnou dráhu, lidově tramvaj, z Karviné přes Orlovou do Německé Lutyně a z Německé Lutyně do Bohumína⁸.

Dvacáté století

Po první světové válce se o Těšínsko přely Československo a Polsko. Při rozdělení Těšínska v roce 1920 připadla obec i s Věřňovicemi Československu. V říjnu 1938, po Mnichovu, připojilo Polsko obec ke svému území a po porážce Polska v roce 1939 se stala součástí Německé říše. Dolní Lutyni i Věřňovice osvobodila 1. května 1945 sovětská armáda⁵.

U osady Nerad leží železniční zastávka na trati z Bohumína do Dětmarovic. Od 60. let po této trati jezdí i dálkové vlaky na Český Těšín a Slovensko, zastávkou ale projíždějí. Tramvaj do Dolní Lutyně jezdila až do ledna 1971. Tehdy byl kvůli havarijnímu stavu mostu přes železnici ve Skřečoni zastaven provoz mezi bohumínskou vozovnou a Dolní Lutyní⁸.

Obě světové války připomínají pomníky. U lékárny stojí pískovcové sousoší z roku 1934, na kterém dva vojáci zvedají raněného druha. V podstavci je deska se jmény padlých v první světové válce. Léta 1938–1945 připomíná památník z pískovcových valounů s miskou pro věčný oheň, který dnes stojí u hřbitova⁵.

Věřňovice

Věřňovice, severní část obce u Olše, se původně jmenovaly Wernersdorf, tedy Wernerova ves. V roce 1305 jsou zapsány latinsky jako Wernheri villa a dnešní jméno vzniklo zkrácením české podoby Věřněřovice. Polsky se jmenují Wierzniowice. Až do roku 1975 byly samostatnou obcí. Za hranicí leží polské Gorzyczki. Hraniční kontroly na přechodech u Věřňovic skončily se vstupem Česka a Polska do schengenského prostoru v prosinci 2007.

Na rozcestí u cesty k mostu přes Olši stojí kaple svatého Isidora. Nejdřív tu po roce 1800 postavili zvonici, protože do kostela chodili Věřňovičtí až do Německé Lutyně. Samotná kaple vznikla asi v letech 1869–1873. Před ní stojí polychromovaná pískovcová socha svatého Jana Nepomuckého, lidová kamenická práce z přelomu 18. a 19. století².

V dubnu 2024 se do kaple vrátil téměř 250 let starý zvon. Odlili ho v roce 1779 v dílně Franze Stanka v Opavě. Na začátku druhé světové války ho nacisté odvezli a desítky let zvonil v kostele svatého Jiří v německém Hemmingenu⁹. Vrátil se v rámci projektu Zvony míru pro Evropu a farář jeho návratu věnoval nedělní bohoslužbu 14. dubna 2024. V Hemmingenu dnes místo něj zvoní nově odlitý zvon se stejným tónem⁹.

Na poli u cesty k hraničnímu přechodu stojí náhrobek z prusko-rakouské války roku 1866. Do barokního pískovcového podstavce je vsazen litinový kříž s korpusem Krista. Kolem něj stojí ozdobná kovaná mříž s květy, rozetami a šiškami, práce těšínského kováře Wybranietze².

Olše a chráněná příroda

Severní částí obce protéká Olše, která tu meandruje³. Přírodní památka Věřňovice, vyhlášená v roce 1989, chrání výraznou říční terasu Olše, tedy vyvýšený stupeň nad řekou, s téměř přirozeným lužním lesem a výskytem chráněných druhů. Podle kraje tu roste hojná populace sněženek, jaká je v okrese ojedinělá. V lesích žije jezevec a mezi 40 druhy pěvců tu hnízdí například žluva hajní nebo ťuhýk obecný¹⁰.

Druhou přírodní památkou je od roku 2013 Niva Olše-Věřňovice. Tvoří ji tři stará stromořadí, většinou na zbytcích hrází zaniklých rybníků. Ve starých dubech tu žije vzácný brouk páchník hnědý⁷. Kvůli němu a kuňce žlutobřiché patří niva Olše kolem Věřňovic, s bývalými meandry, slepými rameny a lužním lesem, mezi evropsky významné lokality soustavy Natura 2000⁶. Do katastrů Dolní Lutyně i Věřňovic zasahuje také ptačí oblast Heřmanský stav – Odra – Poolší. Vláda ji vyhlásila v roce 2007 a předmětem ochrany jsou bukáček malý, ledňáček říční a slavík modráček¹¹.

Dolní Lutyně dnes

Severem obce vede dálnice D1. Úsek z Bohumína ke státní hranici otevřelo Ředitelství silnic a dálnic na konci listopadu 2012. U Věřňovic na něj navazuje polská dálnice A1, která má vést až k Baltskému moři¹². Obcí prochází také silnice z Bohumína do Karviné. Dolní Lutyně patří do správního obvodu obce s rozšířenou působností Bohumín.

Polská menšina má v obci svou tradici³. Při sčítání v roce 2021 se k polské národnosti přihlásilo 187 obyvatel¹³. Vedle Základní a mateřské školy Aloise Jiráska tu působí i základní a mateřská škola s polským vyučovacím jazykem¹⁴. V Dolní Lutyni i ve Věřňovicích mají své místní skupiny Polský kulturně-osvětový svaz a tělovýchovná jednota Sokol. V obci působí dva sbory dobrovolných hasičů, skauti i polští harceři¹⁵.

V březnu 2024 přijala vláda usnesení k přípravě strategického průmyslového parku na polích mezi Neradem a Věřňovicemi, známého jako gigafactory. Ještě v březnu vznikl v obci spolek Zachovejme Poolší a v červnu 2024 se konalo místní referendum¹⁶. Podle informací obce z ledna 2026 kraj připravuje změnu zásad územního rozvoje, tedy svého hlavního územně plánovacího dokumentu, která má v obci vymezit plochu pro výrobu a skladování až o rozloze 280 hektarů. Obec k ní podala připomínky a veřejné projednání proběhlo v lednu 2026¹⁶.

V Dolní Lutyni se narodil Tadeusz Krzystek, za války mechanik polského letectva ve Velké Británii. Se ženou Annou později sestavil soupis příslušníků polského letectva ve Velké Británii z let 1940–1947, známý jako Lista Krzystka. Ve Věřňovicích se narodila rozhlasová novinářka a spisovatelka Otylia Toboła, která do roku 2012 vedla polskou redakci Českého rozhlasu Ostrava.