Národní divadlo v Praze, přezdívané Zlatá kaplička, představuje vrchol české novorenesanční architektury. Tato stavba na nábřeží Národní třídy a Masarykova nábřeží na Novém Městě slouží jako sídlo tří divadelních souborů – Opery, Činohry a Baletu. Od roku 1999 nese status národní kulturní památky.

Cesta k postavení divadla trvala dlouhá léta. V roce 1850 byl zřízen Sbor pro postavení Národního divadla, a stavební parcela byla připravena na místě u druhého pražského mostu Františka I. Dočasně zde v Prozatímním divadle probíhaly představení, dokud nestála definitivní budova. Roku 1865 přizvali významné osobnosti kolem Sladkovského, Tyrše, Nerudy a Hálka třiatřicetiletého profesora pozemního stavitelství Josefa Zítka, aby vypracoval návrh nového Národního divadla. Zítka v konkurzu zvítězil a roku 1867 se práce zahájily.

Slavnostní položení základního kamene proběhlo 16. května 1868. Tato ceremonie se konala v Prozatímním divadle a byla spojená s premiérou Smetanovy opery Dalibor. Do základů byly určeny kameny z historicky významných míst – z Řípu, Radhoště, Blaníku, Vyšehradu, Žižkova a dalších lokalit z celých českých zemí. Na víku schránky v základním kameni byla vyryta slova „Národ sobě 1868". Projekt Josefa Zítka realizoval stavitel František Havel od roku 1874. Stavba probíhala z domácích materiálů českými pracovníky a trvala v prvních etapách až do roku 1881.

V roce 1881 bylo divadlo slavnostně otevřeno představením Smetanovy opery Libuše. Brzy po otevření však stavbu postihla velký požár, který vyžádal rozsáhlou obnovu. Tu v letech 1881 až 1883 provedl Josef Schulz, pokračovatel Zítka. Při rekonstrukci byla rozšířena budova bývalého Prozatímního divadla o jižní přístavbu a začleněna do komplexu jako jeho zadní trakt se jevištěm.

Bohatou sochařskou a malířskou výzdobu budovy tvořili přední čeští umělci – sochařské mistrství obstarávali Uzel a Wildt. Nechybí zde Hynaisova opona ani Schnirchovy trigy. Tito tvůrci se stali součástí generace nazývané generace Národního divadla. Architektonicky se řadí mezi nejvýznamnější veřejné stavby své doby, po boku historické budovy Národního muzea a Rudolfina, a představuje vrcholné dílo české novorenesanční architektury.