Holašovice leží šestnáct kilometrů západně od Českých Budějovic v okrese České Budějovice a tvoří součást obce Jankov. Jejich jedinečnost spočívá v tom, že vesnice není jednotný shluk domů kolem kostela či návsi, jak je obvyklé, ale záměrně navržený urbánistický celek rozložený okolo rozlehlé obdélníkové návsi.

Vesnice byla plánovitě založena údajně někdy kolem poloviny 13. století a připomíná se písemně k roku 1292, kdy ji klášter ve Vyšším Brodě získal od krále Václava II. jako náhradu za jiný majetek. Klášter Holašovice vlastnil více než pět a půl století, až do zániku feudalismu. Toto dlouhodobé vlastnictví mělo rozhodující vliv na její vzhled i osud. V počátku 16. století sužovala okolí morová epidemie, která vesnici značně postihla a obyvatelstvo se rozprchlo; vrchnost ji musela znovu osidlovat. Po třicetileté válce zbývalo v Holašovicích jen čtrnáct obydlených usedlostí se zhruba padesáti obyvateli. Od roku 1850 patřila vesnice k obci Záboří, až do roku 1964 ji připojila obec Jankov.

Charakteristickým znakem Holašovic je jejich stavební celek. Návs má rozměry přibližně 210 krát 70 metrů a představuje ojedinělý čistý příklad středověké lokace ze 13. až 14. století. Okolo tohoto prostoru se rozprostírá 23 chráněných usedlostí, které obsahují celkem 120 budov – obydlí, chlévů, stodol, maštalí a dalších hospodářských stavení. Obytné domy a sýpky směřují štítovými průčelími k návsi a jsou propojeny ohradními zdi s brankami. Právě toto uspořádání tvoří jedinečnou atmosféru místa. Druhá polovina 19. století – zejména sedmdesátá léta – přinesla stavby v duchu selského baroka, jehož štukový dekor zdobí většinu průčelí. Tento stylový prvek, kombinovaný s dochovaným středověkým půdorysem, vytváří neopakovatelný vzhled.

Holašovice se dlouhodobě řadily k oblastem německého jazyka, a to až do počátku 20. století. Při sčítání z roku 1910 se všichni obyvatelé hlásili k německé řeči; v roce 1921, již po vzniku československého státu, to bylo 69 procent občanů. V roce 1925 byla zřízena česká škola, která tu fungovala až do roku 1965. Druhá světová válka zasáhla i Holašovice: od roku 1938 do 1945 patřily jako součást hraničního území do Německé říše; v lednu a březnu 1946 pak došlo k nucenému vysídlení německého obyvatelstva.

Od roku 1995 jsou Holašovice vesnickou památkovou rezervací, od roku 1998 jsou zapsány na seznam světového dědictví UNESCO. Toto ocenění zdůrazňuje jejich výjimečnost jako příkladu dobře zachované tradiční středoevropské vesnice. Vesnice dnes slouží především k bydlení, budovy jsou většinou v soukromém vlastnictví. Leží mimo hlavní dopravní tahy, což jí pomohlo zachovat klidný ráz. Informační centrum sídlí v budově bývalé obecní školy. Holašovice tak představují živý dokument o historii českého venkova a jeho architektuře, kterou sem přinesla staletí proměnlivá cesta mezi českými a německými vlivy.