Kostel svatého Vojtěcha v centru Ústí nad Labem pod Mírovým náměstím patří k nejznámějším a nejdůležitějším stavbám města. Jeho první písemná zmínka je datována do roku 1186, kdy zde kníže Bedřích provdal svou dceru za syna míšeňského markraběte Oty. Stavba byla původně románská a postupně se měnila s dobou.

Po husitských válkách se zde začalo přijímat podobojí, což svědčí o roli kostela v životě městské komunity. Roku 1538 kostel postihla pohroma – požár jej zničil, ale brzy jej obnovili. V roce 1555 byl znovu zastřešen a sloužil dále. Klíčovým rokem se stal rok 1617, kdy purkmistr Arnošt Schösser z Emblebenu pozval do města řád dominikánů a kostel se tak stal klášterním chrámem. Poslední bohoslužby v češtině se zde sloužily snad roku 1626. Jejich obnovení se Čechům podařilo vymoci až v roce 1881.

Nejviditelněji se na vzhled kostela podepsala barokní přestavba z let 1715 až 1730, kterou řídil italský architekt Octavio Broggio. Přitom však nerespektoval původní orientaci stavby, čímž došlo k zajímavé situaci: jižně orientované kněžiště se zčásti ocitlo před starou hradební zdí a hlavní průčelí se obrátilo k městu. Interiér se pak dočkal kompletní obnovy v letech 1928 až 1930. Dlouhá léta vedoucí až do druhé světové války odhalují početnější dějiny kláštera: v roce 1935 byl řád dominikánů zrušen a nahradili jej obláti, avšak již v roce 1945 se dominikáni vrátili. Druhoválečné období bylo tvrdé. Poté co byl kostel opuštěn, zejména po Akci K sloužil dlouhá léta jako skladiště a došlo k devastaci jeho interiéru i mobiliáře.

Oprav se dočkal až v roce 1970, kdy byl interiér zbaven výzdoby a byly instalovány varhany krnovské dílny, které vyprojektovali profesoři Jiří Reinberger a K. Hron – jedná se o druhé největší varhany v České republice. Poslední rozsáhlé opravy proběhly v devadesátých letech minulého století, kdy byl kostel po vrácení dominikánům upraven pro výstavní účely. Od roku 2017 slouží jako farní chrám řeckokatolické farnosti.

Stavba představuje obdélnou jednolodní stavbu s pravoúhle uzavřeným presbytářem, která je završena dvěma hranolovými věžemi v nárožních ústupcích. Věže jsou zakončeny nízkými jehlanovitými střechami. Trojdílné patrové průčelí je členěné mezipatrovou římsou, pilastry a pásy zaklenutých oken. Okna v nižších patrech jsou pravoúhlá, v nejvyšším patře nabývají polokruhového tvaru. Štít s volutami a nízký fronton završují fasádu, nad kterým byl roku 1992 znovu vztyčen kříž. Portál má segmentový rozeklaný nástavec s nikou zdobenou sochami světců. V bočních polích průčelí stojí sochy sv. Václava a sv. Ludmily, které byly roku 1722 zhotoveny na náklad cisařského rychtáře Ignáce Arnolda z Dobroslavy a jeho manželky. V dolním patře se nacházejí sochy sv. Vojtěcha a řádových světců sv. Dominika a sv. Tomáše, které byly osazeny později. Presbytář i loď jsou sklenuty plackou a mají zazděnou kruchtu.

Dominikánský klášter s kostelem je chráněn jako kulturní památka České republiky. Jde o skvost severoczeské barokní architektury a místo, kde se dějiny psaly do každého nárožku a každého kamene stavby.