Zřícenina Preitensteinu – původně zvaného Breitenstein – dominuje krajině okresu Plzeň-sever jako tiché memento středověké moci a složitých dějin českých šlechtických rodů. Stojí na kopci nad vsí Nové Městečko u Nečtin a je chráněna jako kulturní památka České republiky.

Místo, kde hrad vyrostl, má bohatou předhistorii. Archeologické nálezy svědčí o osídlení už v eneolitu, kdy se zde nacházelo výšinné sídliště lidu chamské kultury. I později, v pozdní době halštatské, byl vrch obsazen, ačkoliv není zcela jisté, zda tu stála pevnost či pouze nespecifikované sídliště.

Vlastní hrad vybudoval v souvislosti s akvizicí nečtinského panství kralj Jan Lucemburský po roce 1330. Jakmile jej dokončil, vzápětí jej zastavil Oldřichovi Pluhovi z Rabštejna, jenž je doložen jako zástavní držitel v letech 1330 až 1333. Pod hradem pak Oldřich Pluh založil později proslulou ves Nečtiny. Od roku 1333 jej vykoupil a do své správy převzal Car Karel IV., který jej v Majestasu Carolinu výslovně zařadil mezi hrady, jež nesměly být zastavovány. Tak se měl zůstat v přímém královském držení.

Realita byla méně ideální. Václav IV. jej koncem 14. století zastavil Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína. Následovaly další výměny a zástavy: Oldřich Huler jej v letech 1407–1408 vyměnil se Zmrzlíkem za Orlík. Pak jej vlastnil a rozšiřoval Zikmund, který jej zastavil Nepru Ducovi z Vařin. Dutem panství gestředovali Zbyněk z Kočova, jenž se účastnil bojů proti husitům. Když byli husité v bezprostřední hrozbě u Plzně v roce 1434, propašoval Zbyněk do měšť potraviny a pomohl jí tak přežít obléhání. Po husitských válkách si však hrad „vypůjčil" Petr Brada z Nekmíře a během sporu jej zbořil a vypálil sousední Nečtiny.

Před rokem 1441 jej získal Burian I. z Gutštejna a jeho rod si jej oblíbil natolik, že zde přenesl své sídlo a začal se psát seděním na Nečtinách. Burianův syn dostal od krále Vladislava II. pro údržbu 500 uherských zlatých. Příbuzenstvo však vzplanulo vzbourou: v roce 1506 se proti králi vzbouřili čtyři bratři a hrad následně přešel zpět do královských rukou. Ferdinand I. jej v roce 1511 zastavil Hanuši Pluhovi z Rabštejna – znovu se tak do dějin hradu vrátil rod Pluhů.

Tragický epilog přichází s Kašparem Pluhomem z Rabštejna, synem Hanušovým. Ten se roku 1547 podílel na stavovském odboji proti královní moci. Po porážce povstání uprchl ze země. In absentia byl odsouzen k smrti a konfiskaci veškerého majetku. Následkem tohoto rozsudku byl Preitenstein vypálen – v polovině 16. století tak zanikl hrad, který více než dvě století vytvářel nejednu kapitolu českých dějin.

Dnes se návštěvník setkává se zříceninou chráněnou státem. Její ruiny připomínají dobu, kdy se v Čechách střídaly dynastie, kdy husité a papeženci bojovali o duši země a kdy stavovský odboj pokusil vyprovokovat mocenský konflikt. Preitenstein není místem velkolepých architektonických pozůstatků, spíše však klíčem k pochopení feudální politiky a její neubádané nestálosti.