Příběh: Zámek Osová
„Utečte, vyvztekejte vše, co lze zachránit, než nás voda i oheň pohřbí v těchto zdech!“ hřímal hlas Jindřicha z Ronova, zatímco jeho zbroj skřípala při každém prudkém pohybu. Vzduchem se nesla hustá, štiplavá vůně spáleného dřeva a mokrého kamene. Gotická tvrz v Osově, obklopená zrádným rybníkem, se v tu chvíli zdála být spíše pastí než útočištěm.
Anežka, dcera místního správce, stála v úzké chodbě a prsty se křečovitě kroutala v krajce svého plátnového šatu. Před ní stál Mikuláš, mladý voják s očima barvy zimního nebe, který do této tvrze přišel jako součást doprovodu. Jeho ruka, zbrněná v oceli, sevřela její Dlaň s takou silou, až jí zapálila kůži.
„Půjdu s vámi, Anežko. Nikam jinam vás nenechám,“ zašeptal Mikuláš a jeho hlas se třásl, i když se snažil vypadat pevně.
Anežka se k němu přisunula tak blízko, že slyšela tlukot jeho srdce pod kůží. „Můj otec vás nenávidí, Mikuláši. Říká, že jste jen nájemný meč bez rodového jména. Pokud nás najdou spolu, nebude pro vás cesta ven z těchto hradeb otevřená.“
„Kdo bude mluvit o jménech, až nás pohltí plameny?“ Mikuláš ji přitáhl k sobě a na vteřinu se jejich čela dotkla. V ten moment přehlušil jejich ticho hřmot padajícího trámu v sousedním sále. Prach a šedý popel dopadaly na podlahu jako špinavý sníh.
Vykradli se směrem k východnímu hradbu, kde se hladina Okolníku zrcadlity v šeru jako černý skleněný plášť. Vlhký chlad z rybníka pronikal skrz jejich oděvy a mrazil v kostech. Každý krok po bahnaté cestě byl doprovázen mlaskáním a šustěním rákosí. Zámek za jejich zády stál jako mídař, jehož stíny se prodlužovaly do noci.
„Zde je lodička,“ vydechl Mikuláš a ukázal na malý plavidlo vřezané do břehové linie. „Přepravím vás přes vodu do lesa, tam vás nikdo nenajde. Poté se musím vrátit pro zbytek zbraní, jinak mě uznají za zrádce.“
Anežka se zastavila a její prsty se zapíly do jeho vlnitého pláště. „Vraťte se pro mě. Slibte mi, že až utichne hřmění zbraní a tyto zdi znovu ztichnou, přijdete pro mě znovu.“
Mikuláš ji políbil do čela, byl to polibek rychlý a zoufalý, chutnal po železe a strachu. „Hledejte mě u severního hradbu, tam, kde lísky sahají až k vodě. Přijdu v den, kdy první jarní mlha zakryje rybník.“
Oddělila je tma a šum vody. Anežka odplula do bezpečí hlubokých lesů Vysočiny, zatímco Mikuláš zmizel v chaosu bojujících mužů a řvaní koní. Dny se měnily v týdny a týdny v měsíce. Anežka každý den stála na břehu Okolníku a hledala v dálce siluetu muže, který by přišel splnit svůj slib. Sledovala, jak se tvrz v dálce pomalu opravuje, jak se z trosek znovu zvedají zdi, které kdysi oba milovali.
Nikdy se nevrátil. Jediné, co z něj zbylo, byla malá stříbrná spona do šatů, kterou jí v posledním okamžiku vložil do dlaně. Anežka v Osově zůstala, stala se tichým stínem, který procházel parkem a dotýkal se hladiny vody. Její oči už nehledaly lodičku, ale hledaly v hloubce rybníka odpověď na otázku, která ji pálila v hrudníku až do konce jejích dnů.
Dnes, když se procházíte po lusků parku nebo hledíte na hladinu Okolníku, možná pocítíte zvláštní chlad, který nemá nic s počasím. Je to tichý pláč ženy, která u severního hradbu čekala na muže, jenž zůstal uvězněn v kamenech a zapomnění gotické tvrze.
V hloubce rybníka, tam kde se dno setkává s kůžemi starých zidí, stále odpočívá tajemství, které voda odmítá vyplivět na povrch.