Pověst: Kostel svatého Jiljí v Praze
Traduje se, že v noci před svátkem svatého Petra a Pavla roku 1432 se nad Starým Městem pražským stahovala mračna tak těžká a tmavá, jako by sám nebe chtěl soudit hříchy světa. Stařeny v Jilské ulici zavíraly okenice a říkaly si polohlasem, že takové nebe neviděly od dob, kdy husitské šiky táhly po dlažbě a z kostelů se valil dým jiného původu.
Byl to večer dusný a bez dechu. Kostelník Václav, starý muž s pokřivenou zádí, zhasl poslední svíci v kostele svatého Jiljí a namířil kroky domů k ženě. Ale u samých dveří se zastavil. Zpoza zazděného oblouku na něj hleděl stín, který nemohl být jen hrou plamínků — protože žádné plamínky již nebyly. Přesto se mu zdálo, jako by kdosi klečel před oltářem, jako by se v prázdném chrámu tiše modlil člověk, jehož tvář pohlcoval přítmí.
Václav se přežehnal a vyšel na ulici. Nepovídal o tom nikomu, neboť taková svedčí lépe zamlčet.
O půlnoci, kdy Praha spala, udeřil blesk.
Starousedlíci popisují ránu jako hlas, který nezněl jako hrom, nýbrž jako slovo — temné, jediné, nevyslovitelné. Střecha nad lodí kostela vzplanula okamžitě. Oheň se plazil po trámech jako živý a do rána pohltil vše, co bylo ze dřeva. Ale nejhroznější bylo to ticho, jež přišlo za rachotem — ticho, v němž se z věží ozval zvláštní hlas: tání zvonů. Kov, jenž léta volal věřící k modlitbě, se pomalu rozpouštěl jako vosk, splýval dolů po kamenných zdech a tuhl v podivných tvarech na dlažbě nádvoří. Čtyři hodiny plápolal oheň a čtyři hodiny ten zvuk trval — nízký, táhlý stenot, jako by zvony plakaly vlastní smrtí.
Ráno přišli lidé a dívali se na zčernalé zdi. A tehdy začala pověst kolovat uličkami.
Říkalo se, že ten klečící stín, jejž Václav zahlédl, nebyl nikdo jiný než kazatel Jan Milíč z Kroměříže, jenž v tomto kostele kázal před více než půl stoletím a jehož přísné slovo mnohým pálilo duši více než oheň. Prý se mu ve snách zjevovalo, že kostel hřeší mlčením — že kapitula, jež tu sídlila, zapomněla na chudé a na pravdu. A tak prý svolal blesk jako varování, ne jako trest, neboť trest by byl trvalý a zdi by padly do základů.
Jiní však tvrdili, že vina není na Milíčovi, nýbrž na zvonech samých. Říkalo se, že největší zvon — ten, jemuž říkali prostě Jiljí — byl ulit z kovu, do nějž byly přimíchány zlaté šperky ženy, jež zemřela v hříchu. A proto prý nechtěl věčně volat k bohu, proto prý raději zanikl v ohni, aby mohl být znovuzrozen čistý.
A znovuzrozen byl. Roku 1437 přišel do Prahy zvonař Jeroným a ulil nový zvon z popele starého. Pracoval prý sám, v noci, za zavřenými vraty dílny, a na ráno byl zvon hotov — jako by mu někdo pomáhal rukama, která nemají jméno. Nový Jiljí přivezli na vozíku taženém čtyřmi koňmi a když ho vytáhli do pravé věže a poprvé uhodili srdcem o kov, rozezněl se hlas tak čistý a tak hluboký, že prý ženy na Zlaté ulici plakaly bez příčiny a starý Václav — tehdy ještě naživu — si kleknul v ulici a modlil se, aniž by věděl proč.
Od té doby visí zvon Jiljí v pravé věži a bije dodnes. Je nejstarším zvonem v Praze a jeho hlas nese v sobě paměť ohně i tání i ticha, jež přišlo po ráně blesku.
Tato pověst říká víc než jen to, že kostel přežil požár. Říká, že každé místo, kde se po staletí modlí a káže, nese v sobě svůj vlastní soud — a svou vlastní schopnost zrodu z popele. Kostel svatého Jiljí stojí na Starém Městě jako doklad toho, že i zničení může být začátkem něčeho čistšího.