Pověst: Kostel svatých Jana a Pavla (Krteň)

Traduje se, že v pozdním létě roku 1371 projížděla krajinou za západními hradbami Prahy královský průvod. Vzduch vonět sušeným jetelem a čerstvě obranou pšenicí, a venkovský lid, který stál podél polních cest, tiskl k hrudi čepice a kloboukya díval se s údivem na tu krásnou ženu v tmavém plášti lemovaném sobolí kožešinou. Byla to Eliška Pomořanská, čtvrtá manželka císaře Karla IV., a podle všeho mířila ke starému kostelíku v Krteni, jehož bílá omítka se blyštěla v odpoledním slunci jako vyprané plátno.

Onoho roku se Karel trápil těžkou horečkou. Lékaři nad ním kroutili hlavami, kněží se střídali v modlitbách a dvůr šeptal za zavřenými dveřmi. Eliška prý přijela ke kostelíku u Třebonic sama, bez velkého doprovodu, a vstoupila do chladného přítmí lodi jako prostá žena na pouti. Románské zdi kolem ní mlčely tíhou věků — kámen přece nezrazuje tajemství, která mu lidé svěřují. Klekla před oltář a v tichu, přerušovaném jen vzdáleným zvoněním z Prahy, složila slib: zotaví-li se císař, dá kostelu dar tak vzácný, aby se na toto místo nezapomnělo ani tehdy, až sama bude dávno mrtva.

Starci z Třebonic ještě v minulém století ukazovali na fresky za oltářem a říkali, že právě tenkrát je někdo dal obnovit a doplnit. Vědci sice tvrdí, že malby jsou ze třináctého věku a Eliška do nich nesahala, ale pověst si drží svou vlastní pravdu: prý to byl čas, kdy Eliška nechala fresky nově posílit zlatem a minium, aby trůnící Kristus nad kněžištěm zářil jako druhé slunce. Jestli se vám zdá, že ten obličej v mandorle je příliš živý, příliš ostražitý — prý proto, že byl malován se záměrem. Má v sobě připomínku příslibu, který byl splněn.

Karel se uzdravil. Zda k tomu přispěla krtěňská přímluva, nebo pražská lékárníkova mixtúra, to se nikdy s jistotou neprokázalo. Ale Eliška svůj slib dodržela a kostelík dostal dar — které podoby, to pověst různě obměňuje: jednou to bývá zlatem vyšívaná oltářní roucha, jindy malá stříbrná soška, jindy prostě peníze na opravu střechy.

Potom přišla třicetiletá válka a Krteň zmizela ze světa jako stín, který pohltí ráno. Domy shořely nebo se rozpadly, studny zarostly kopřivami, lidé se rozprchli či zemřeli. Kostelík stál. Stál sám uprostřed prázdnoty, obklopený jen hřbitovními kříži a starými lipami. Místní z okolních vsí chodili sem na mši a šeptali si, že kostelík přežil proto, že na něm spočívá královský slib. Žádný žoldák prý nevkročil dovnitř dvakrát — ten, kdo se pokusil ukrást ze zdi oltářní svíčník, byl nalezen ráno svázaný u vrat vlastní šerpou a nemohl vysvětlit, jak se to stalo.

Ať je pravda jakákoli, kostelík v Krteni stojí dodnes — bílý, tichý, trochu opuštěný, ale celý — zatímco po vsi samotné není ani stopy. Projdete-li kolem za podzimního rána, kdy mlha leží nízko nad polem a věž se vynořuje z té šedi jako prst ukazující k nebi, pochopíte, proč ti lidé tu pověst o Elišce potřebovali.

Místo přečkalo zánik svého vlastního světa a zůstalo stát. Legenda o královnině slibu je vlastně příběhem o tom, že některé závazky — složené v tichosti, bez svědků, jen mezi člověkem a kamenem — mají větší trvalost než celé vesnice. Krtěňský kostelík je tím kamenem, který pamatuje.