Příběh: Dům čp. 14
„Zhasněte ty svíce, jinak nám v oknech zbude jen černý popel!“ zařval Ferdinand Raška a prudce přítlačil těžké železné panty dveří. V místnosti zavibroval vzduch a vzduchem se rozlil pronikavý pach spáleného dřeva, přestože dům byl z kamene a cihly už desítky let. Ferdinand stál uprostřed pokoje, prsty křečovitě sevřené kolem rukojeti starého klíče, a díval se na svou dceru Elžbětu. Ta stála u okna, které vyhlížílo přímo na štramberské náměstí, a hleděla na cosi, co v noci nepatřilo do tohoto světa. Elžběta neodpověděla. Její pohled byl upřený na kulaté okno v nejvyšším štítu domu, které v měsíčním světle vypadalo jako obrovské, slepé oko. Venku, v tichu noci, se ozýval zvuk, který by v zděném domě neměl být. Byl to praskot. Hluboký, suchý praskot hořících trámů, jakýby se v hloubi zdí stále dožíral požár z roku tisíc osm set padesát pět. Ferdinand věděl, že jeho předkové zde kdysi měli roubenku, která se změnila v popel a hromadu sazí, ale ten zvuk byl příliš skutečný. „Slyšíš to taky, otče?“ zašeptala Elžběta a její hlas se třásl. „To není vítr. To je hlas domu, který chce zpět svou starou kůži.“
Ferdinand přistoupil k ní a jeho boty těžce duněly o podlahu, která byla vyrovnaná podle svahu terénu. Cítil, jak mu pod nohama pulzuje země. Dům číslo čtrnáct nebyl jen stavbou z kamene s lisenovými rámy a štukovými ornamenty. Byl to hrob pro něco, co nikdy úplně nevyhaslo. Pod současnými zdmi, v hloubce podezdivky, zůstaly zbytky starého světa, zapomenuté uhlíky a spálené sny šenkovníka Baara a dalších, kteří tu žili před ním. Najednou se v pokoji rozševlovil stín. Nebyl to stín osoby, ale tvaru, který připomínal vysokou, vyhořelou konstrukci. Stín se pomalu přelil přes kordonovou římsu v průčelí a začal stoupat k vrcholu domu. Elžběta vykřikla, když uviděla, jak se z prázdného rohu místnosti začínají šířit horké proudy vzduchu, přestože v komíně nehořelo jediné poleno. Teplo bylo tak intenzivní, že se na stěnách začaly tvořit vlhké skvrny a vzduch chutnal po železe a starém kouři. „Ustup k dveřím!“ vykřikl Ferdinand a strčil dceru směrem k východu. V tu chvíli se ozvalo hlasité zapraskání, jako by někdo v jedné chvíli zlomil tisíce suchých větví. Celý dům se mírně zachvěl. V kulatém okně v štítu se na okamžik rozsvítil jasný, oranžový plamen, který osvítil celá náměstí, ale když do něj Ferdinand vyhlédl, neviděl tam nic než noc a ticho. Plamen zmizel tak rychle, jako by ho někdo přikryl těžkou přikrývkou. Když se ráno probudili, dům vypadal jako obvykle. Historistické detaily, čabrakové šambrány nad okny a plechová střecha byly na svém místě, nedotčené a chladné. Jenže v hlavním pokoji, přesně tam, kde včera stál ten neviditelný plamen, našel Ferdinand na podlaze hromadu horkého, černého popela. Popel byl cítit jako velmi staré dřevo, které vyhořelo před mnoha lety. Ferdinand se pokusil popel zamést, ale každý večer v určitou hodinu se v domě znovu objevoval. Vždycky v tom stejném množství, v tom stejném místě. Jako by dům číslo čtrnáct každou noc vzpomínal na svou předchozí podobu a pokoušel se znovu vzkresnout z popela, který v sobě stále nosil. Raškovi v domě zůstali desítky let, ale tajemství toho, proč se v zděném domě objevoval popel z roubenky, nikdy nevyzradili sousedům. Elžběta však často tvrdila, že když přiloží ucho k chladné zdi v přízemí, neslyší tlukot srdce obyvatel, ale tiché, rytmické praskání uhlíků, které stále čekají na svou poslední jiskru. Kdo dnes přiloží ruku k fasádě domu číslo čtrnáct, možná pocítí pod prsty zvláštní teplo, které do tohoto místa nepatří.