Příběh: Vozovna Střešovice
„Tady to končí, pane vrchní, dál už ty koleje nevedou!“ vykřikl mladý učeň Antonín a prudce zatáhl za brzdu. Vzduchem se rozlehlo ostré skřípění kovu o kov, které rozsekalo ticho říjnového rána roku 1909. Vůně čerstvého mastnoty a vlhkého betonu vyplnila prostor nové vozovny ve Střešovicích. Vzduch byl studený a chutnal po železe.
Vrchní vozový mistr Bedřich Novák nevysvětlil svůj pohyb. Jen pomalu vystoupil z vozu, přičemž jeho těžké boty s kovovými hroty rytmicky klapaly o nově položenou dlažbu. Bedřich se zastavil uprostřed první lodi, tam, kde se vysoké dřevěné střešnice klenuly nad kolejmi jako kosti obřího zvířete. Podíval se na své hodinky a poté na prázdný prostor mezi druhou a třetí kolejí.
„Viděl jste ho, Antoníne?“ zeptal se Bedřich tichým, chraplavým hlasem.
Učeň zmateně pokrčil rameny. „Koho, pane?“
Bedřich ukázal prstem na podlahu, kde se v jemné vrstvě prachu rýsovaly stopy. Nebyly to stopy bot ani kol vozů. Byly to úzké, hluboké rýhy, jako by někdo po betonu táhl těžké řetězy, ale v pravidelných, téměř tančních kruzích. Stopy začínaly uprostřed haly a končily prudce u stěny zámečnické dílny. Co bylo zvláštní, rýhy byly horké. Kolem nich stále stoupal tenký proužek páry, přestože v hale nebyl žádný zdroj tepla a venku mrzlo.
„Kdo tady mohl být? Vrata byla zamčená a klíče měl jen dozorčák,“ zamumlal Antonín a udělal krok zpět.
Bedřich se sklonil a dotkl se prstem rýhy. Když prst zvedl, byl černý, ale ne od oleje. Byla to látka připomínající spálený cukr, která sice voněla sladce, ale zároveň měla v sobě něco kovového, připomínajícího krev. Mistr Novák zvedl zemi a pohlédl nahoru do tmavých koutů dřevěné konstrukce. Tam, v prázdném prostoru pod krovem, něco krátce zaklapalo. Zvuk připomínal zavření těžkého ocelového zámku, ale v prostoru nebyly žádné dveře.
Bedřich nebyl zvyklý na strach. Pracoval v Praze desetiletí, znal každou šroubovici a každý spoj. Přesto v tu chvíli pevně sevřel svou pracovní lampu a ruka se mu lehce třesla. Věděl, že tato stavba měla být původně jinde, u Letenské vodárny, ale drahá půda ji sem zahnala. Jako by se s budovou přesunulo něco, co k tomuto místu nepatřilo, nebo naopak – něco, co zde na ně trpělivě čekalo v zemi, než na něj položí koleje.
„Jděte pro dozorčáka,“ rozkazal Bedřich.
Když se učeň vrátil s dozorčákem, rýhy v prachu byly pryč. Jako by je někdo setřel jednímtáhem obrovského pláště. Zůstala jen ta sladká, kovová vůně, která se v prostoru vozovny držela ještě několik dní. Bedřich Novák už nikdy nechodil do dílny sám a vždycky, když procházel kolem třetí koleje, která byla o kousek níže než ostatní, zrychlil krok a neohlížel se.
Kolegové se mu smáli, říkali, že mu z nových výparů z eternitové střechy zmatnělo v hlavě. Jenže Bedřich si pamatoval ten zvuk. To zaklapání nahoře v krovech. Jednou večerem, krátce předtím, než vozovna plně rozjela, našel ve svém služebním bytě v administrativní budově na stole malý předmět. Byl to starý, zrezivělý hřebík, který byl ohnutý do tvaru dokonalého kruhu. Kolem něj byla rozprostřena ta stejná černá, sladká látka.
Bedřich hřebík vyhodil do nejbližšího kanálu, ale každou noc, když zavřel oči, slyšel v dálce rytmické klapání kovových bot o beton. Ten zvuk nepocházel z ulice, ale z hloubky podsklepů, kde se prováděla údržba vozů.
Dnes už vozy z roku 1909 jezdí jen pro radost návštěvníků, ale v tichých koutech mezi kolejemi, tam, kde se stín střešnice dotýká země, stále někdy cítit vůně spáleného cukru a železa. Kdo tam vstoupí s otevřeným uchem, možná uslyší, jak někde vysoko v krovech zapracoval starý, neviditelný zámek.