Příběh: Americký park
„Mrtvý neodpovídal.“
Tělo leželo uprostřed hlubokého kráteru, kde se vlhká hlína smísila s rozbitými cihlami a zbytky starých palisád. Křivý meč, který mu ještě před chvílí držel v ruce, byl zakalený krví, ale nikde nedokázali najít jeho protivníka. Jen hluboké, jako by někdo vykopal zemi prsty. A ten zápach — sladký, jako by se v hlíně hnilo něco, co tam nemělo být.
„Pánové, tohle není bitva,“ sykl Jan z Holešova, jeho dlaně se potily pod těžkým pláštěm. „Tohle je něco jiného.“ Kolem něj se shlukli lidé z vesnice, ženy si stiskly děti k hrudi, muži drželi v ruce motyky a sekery, připravení na cokoli. Ale nikdo neřekl nic. Protože ani jeden z nich nechápal, jak se tu mohl ocitnout mrtvý muž v cizí zbroji, obklopený jen starými duby, které se nad ním houpaly jako strážci něčeho, co se nedalo vysvětlit.
„Vzal jsem ho z lesa u Žopu,“ promluvil konečně starý cihelník Matěj, jeho hlas chraptěl od prachu a vyčerpání. „Ležel tam mezi vykopanými jámy, jako by ho země sama vyplivla. A když jsem se naklonil, aby jsem mu zvedl víčko…“ Zavrtěl hlavou. „Oči měl otevřené. Ale neviděl nic.“
Vesnice se otřásla. Nikdo nechal mrtvé ležet na svém území bez pohřbu, ale tenhle… tenhle byl jiný. Jako by ho sem někdo přinesl, aby jim ukázal, že něco není v pořádku. Že pod jejich nohama leží něco, co by nemělo být.
„Musíme ho pohřbít,“ řekl kněz, ale jeho hlas zněl slabě. „Před západem slunce.“
„A co když se vrátí?“ zeptala se tichounce Markéta, dcera mlýnáře, její prsty se zachytily o sukně matky. Nikdo jí neodpověděl. Protože všichni věděli, že něco takového se děje jen jednou. A že to, co se stalo tomuhle muži, bylo jen začátek.
Když ho finally sklopili do hluboké jámy, kterou vykopali mezi kořeny starého dubu, nikdo neřekl modlitbu. Jen se odvráceli a utíkali, jako by za nimi něco pronásledovalo. A když se Jan z Holešova ohlédl, viděl, jak se mezi stromy pohybuje něco tmavého, jako by se stíny chvěly samy od sebe.
Teď, tři sta let později, stojí ten dub stále. A když v létě vane teplý vítr z jihu, někdy se zdá, že mezi jeho kořeny šeptá něčí hlas. Ale nikdo ho nikdy neslyšel jasně. Jen ti, kteří sem přišli a zůstali příliš dlouho, si myslí, že slyšeli něco, co by nemělo být.
A proto tu stojí park. S krátery, které nikdy nedokázali zcela zaplnit. Se stromy, které rostou tam, kde by neměly. A s tím tichým pocitem, že pod nohama tiše čeká něco, co se nikdy nedovědí.