Příběh: Biskupská mincovna

Kladivo dopadlo na rozpálený stříbrný střížek s tupým, kovovým mlasknutím, které se odrazilo od kamenných stěn a zaniklo v sykotu páry. Šimon Ondřej Sinapi, vardajn biskupských mincí, prudce vytrhl ruku zpod lisu, až si o hranu stolu rozsekl kůži na dlani. Krev, rudá a horká, skanula přímo na čerstvě vyražený tolar, kde se portrét biskupa Karla pod vrstvou krve na okamžik zdál jako živý, jako by se jeho oči v mincovním poli pohnuly a upřely na Šimona s tichou výčitkou.

V místnosti páchlo spáleným uhlím, čpavou močí používanou při čištění kovů a něčím sladkým, co připomínalo tlející slad z vedlejších budov, přestože byla zima tak ostrá, až se dech měnil v bílé obláčky. Šimon si utřel krev do zástěry a podíval se na své muže. Stáli v šeru, obličeje ožehnuté výhněmi, a mlčeli. Nikdo z nich se nepohnul, nikdo neudeřil do dalšího kusu kovu. Všichni hleděli k nízkým dveřím, které vedly do podzemních prostor pod mincovnou, tam, kde se kdysi dávno, ještě v dobách, kdy se na Moravě mluvilo jiným jazykem a víra byla tvrdší, rozléhaly chodby starého hradu.

Šimone, slyšíš to také? zašeptal pregéř Jakub, jehož hlas se třásl jako plamen svíce v průvanu.

Šimon neodpověděl. Položil ruku na chladný kámen zdi, která byla v těchto místech podezřele vlhká. Pod dlaní cítil vibrace, jako by hluboko pod podlahou někdo pravidelně bušil do kovadliny. Nebyl to rytmus práce, nebyl to zvuk mincovních strojů. Bylo to pomalé, těžké a neúprosné bušení, které se mu přenášelo do kostí.

Ještě před hodinou byl v mincovně i pomocník Matyáš. Měl odnést hrst zmetků k přetavení, jenže se nevrátil. Světlo luceren v rohu místnosti začalo slábnout, jako by je někdo nebo něco začalo vysávat, a stíny na stěnách se prodloužily do nepřirozených tvarů. Šimon sebral odvahu a vykročil k otevřeným dveřím do tmy. Pach tlejícího sladu tu byl nesnesitelně silný, mísil se s kovovou pachutí ozónu, která se objevuje těsně před úderem blesku.

Matyáši? zavolal, ale jeho hlas se vrátil zpět jako ozvěna, která zněla cize, jako by to nebyl jeho vlastní hlas, ale někdo, kdo se ho snaží napodobit.

Vstoupil do chodby. Podlaha byla pokryta vrstvou jemného šedého prachu. V rohu ležela Matyášova kožená zástěra, úhledně složená, jako by se z ní někdo vysvlékl a odešel do tmy dobrovolně. Vedle ní ležela jediná zlatá mince, dukát, který neměl na líci biskupský znak, ale otisk lidské dlaně, hluboce vyražený do ryzího zlata. Šimon se shýbl, aby minci zvedl, ale když se jí dotkl, ucítil mráz, který mu okamžitě znecitlivěl prsty. Kov byl ledový, jako by ležel v hrobce tisíc let.

Z hloubi chodby se ozvalo tiché, kovové zachřestění. Nebyl to zvuk mincí, ale zvuk řetězů, které se táhnou po kamenné dlažbě. Šimon ztuhl. V temnotě před ním se objevila postava. Byla vysoká, oděná v cárech šatů, které kdysi dávno mohly být biskupským rouchem, ale nyní byly jen šedou, beztvarou hmotou. Postava se nepohybovala jako člověk; spíše jako by se vlnila v proudu vzduchu.

Když se postava přiblížila, Šimon spatřil, že její obličej je prázdný, hladký jako nevyražený střížek. Žádné oči, žádná ústa, jen vyleštěný kov, ve kterém se odrážela jeho vlastní, zděšením ztuhlá tvář. Postava zvedla ruku a v dlani držela něco, co vypadalo jako obrovské množství mincí, které se sypaly mezi jejími prsty jako písek v přesýpacích hodinách. Ten zvuk, to nekonečné cinkání, naplnilo prostor a Šimonovi se zdálo, že se zdi mincovny začínají hroutit dovnitř, že se tisíce tun kamene a historie chystají pohřbít vše, co kdy bylo vyraženo a co kdy zmizelo.

Když příštího rána vtrhli do mincovny strážní, našli budovu prázdnou. Výhně byly vyhaslé, ale kovadliny byly stále horké, jako by do nich někdo tloukl ještě vteřinu před jejich příchodem. Na podlaze ležela jen rozbitá forma na medaile a v ní, místo očekávaného erbu, byl vryp, který vypadal jako zoufalý otisk prstů někoho, kdo se snažil vyškrábat ven z podzemí. Šimon Ondřej Sinapi nebyl nikdy nalezen, stejně jako zlato, které mělo pokrýt dluhy biskupské pokladny. Dodnes, když se v Kroměříži setmí a vítr se opře do Mlýnské brány, je slyšet zpoza zdí mincovny cinkání, které nepatří živým, a na stěnách pod biskupským erbem se objevují stíny, které mají tváře těch, jež mincovna nikdy nevydala zpět.