Příběh: Botanická zahrada Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy
„Tady to je, v tomto přesném bodě, kde se země setkává s nebesy v podobě květu!“ vykřikl Josef Bohumír Mikan a s prudkým pohybem vrhl svou mapou do bláta.
Stál uprostřed smíchovských luk, tam, kde se vzduch chvěl horkem a voněl těžce, sladce a zároveň vlhko, jako když rozstoupíte zralý plod v trávě. Kolem něj se v roce 1775 rozprostíral prostor, který měl být domovem tisíců rostlin z celého světa. Mikan však v tu chvíli nedíval na hlínu, ale na muže, který stál naproti němu. Byl to vysoký, hubutý cizinec v šedém plášti, jehož tvář byla tak bledá, že připomínala mlékostvorný květ.
Cizinec nepromluvil. Pouze pomalu zvedl ruku a ukázal na místo, kde právě teď stála jen prázdná louka, ale kde Mikan plánoval vybudovat své skleníky. V dlani měl malý, průsvitný krystal, ve kterém se vřela zelená tekutina. Mikan přistoupil blíž, fascinován tím, jak se tekutina v krystalu hýbe proti směru větru. Když se dotkl prstů cizince, pocítil prudký, mrazivý chlad, který mu prorazil kosti až do pat.
„Zasadíte sem to, co patří do země, ale zapomenete na to, co v zemi spí,“ pronesl cizinec hlasem, který zněl jako šumění listů v hloubi hvozdy.
Mikan se zamračil a snažil se pochopit tuto hádanku. Jako muž vědy, profesor a sběratel, nevěřil v bláz Eucharisty ani v pohádky. Věřil řádu, klasifikaci a síle přírody. Smej se v duchu té podivnosti a začal okamžitě s pracemi. Nechal vybudovat cesty, zřídit záhony a vybudovat skleníky, které měly být nejlepší severně od Alp. Zahrada kvetla, rostliny z dálek zde našly útočiště a Mikan byl uznáván jako mistr svého oboru.
Jenže s každým novým vzrostlým stromem se v zahradě začaly dít věci, které nešly popsat v žádné knize o botanice. Jednoho večera, když slunce zapadalo za smíchovské kopce a barvilo oblohu do krvavě rudé, Mikan našel v centru své zahrady kvetoucí rostlinu, kterou sám nikdy nesadil. Byla to mohutná, stříbrná lilia s květy, které ve tmě slabě světélkovaly.
Když se pokusil lilii vytrhnout, aby ji mohl studovat v laboratoři, zjistil, že její kořeny nejdou do země. Květina levitovala milimetr nad půdou, jako by se odmítala dotknout hlíny. Mikan strávil celé noci v hloubce skleníků, pozoroval lilii a zjišťoval, že rostlina reaguje na jeho přítomnost. Kdykoliv k ní přistoupil s hněvem nebo nedůvěrou, květy zčernaly. Když však u ní stál v tichosti a pozoroval tlukot srdce přírody, lilia začala vydávat zvuk. Byl to jemný, rytmický tón, který připomínal vzdálený zvon.
Mikan začal psát deník, v němž popisoval, jak lilia přitahuje bytosti, které nikdo jiný nevidí. Psal o stínech, které se v noci pohybovaly mezi řadami exotických dřevů a o šeptu, který zněl jako tisíce hlasů mluvících v zapomenutém jazyce. Věda mu už nestačila. Mikan, kdysi racionální muž, začal v noci v zahradě kreslit kruhy a hledat bod, který mu kdysi ukázal ten bledý cizinec.
Pak přišla voda. Povodeň roku 1890 smetla vše, co bylo na Smíchově vybudováno. Voda s trháním vyvrátila skleníky a spláchla tisíce vzácných druhů. Mikan byl už dávno pryč, ale legenda o stříbrné lilii přetrvala. Když byla zahrada přemístěna na Nové Město, pod Slupskou stráň, zahradníci přiznávali, že na novém místě, v té pusté stráni, se občas v noci ozývá stejný rytmický tón, který kdysi slyšel Mikan.
Někteří tvrdí, že lilia nebyla rostlinou, ale klíčem k něčemu, co v pražské zemi spí už tisíce let. Mikan ji možná nikdy nevytrhl, ale probudil. I dnes, když člověk kráčí mezi vzácnými orchidejami a vdechuje vlhký vzduch skleníků, může mít pocit, že ho někdo pozoruje zpoza listů.
Kdo dnes vstoupí do stínů Slupské zahrady, možná najde místo, kde tráva roste jinak a ticho je příliš hluboké na to, aby bylo přirozené. Tam, v hloubi zeleně, stále čeká odpověď na otázku, kterou Mikan nestihl dopisat do svého deníku.